Stojíme na prahu éry změny – to je dost častý výrok, který zaznívá z úst řady lidí – odborníků různých specializací a oborů. I vy jste to uvedl ve svém vystoupení na nedávné mezinárodní konferenci o podnikání, vědě a výzkumu ve Zlíně. Co konkrétního si za tím představujete vy?

Změnu chápání. Také to pro mne znamená, že přijde změna, která bude nepřetržitá a zároveň též lokální.

Zmiňoval jste také, proč se nám může těžko hledět do budoucnosti. Vysvětlil jste to tím, že myslíme současně. Zakládáte proto nadaci, která by měla lidem pomáhat v tom, aby se správně v budoucnosti a všem, co nás čeká, zorientovali. Máte tedy o té budoucnosti naší civilizace asi detailnější představu? Můžete ji poodhalit?

Kdyby se to dalo vysvětlit jednou větou, bylo by to nejlepší. Souhlasím totiž s tím, že genialita je v jednoduchosti. Ale v tomto případě to jednoduše vše pojmout nejde – nebo jsem zatím nepřišel, jak na to. Proto to musím vzít obsáhleji.

Pokud někdo hovoří o kolapsu, tak já přiznávám, že v to nevěřím. Připadá mi to jen jako jedna z mnoha konspiračních teorií.

Kolapsy totiž musí mít nějaké důvody. Když někdo říká, že se blíží a vyhlašuje ho, to nestačí. Avšak když nevysvětlíme všem, co se děje a proč, nebudeme mít v blízké budoucnosti ekonomii, ale ekonomiku. Ale jinými slovy, ta ekonomika je víc než vláda, než Evropská unie. Je to živý organismus. A ten bude i nadále – protože i my budeme žít, budeme dál pracovat – i když to bude třeba v poněkud jiných formách. To, co nebude, nelze ale nazvat z mého pohledu kolapsem, je to ten stav, co tomu bude předcházet.

A ten byste tedy nazval jak?

To je transformace. Jak se uskuteční, se dá vyčíst částečně z minulosti. Bohužel vliv na to bude mít třeba i to, že dříve dominantní agrární společnost vymizela. Přesto to nebyl kolaps zemědělství. Pokud bychom zůstali u toho slova, které jste uvedla. Naopak – ono to zemědělství čeká opět velký rozmach. Ale v jiné formě.

Vývoj neboli transformace však může být bolestný, pokud vám správně rozumím. A my jsme nyní právě uvnitř toho dění. Proto něco nevnímáme nebo nevíme, co s tím…

Ano, vývoj je a vždycky byl bolestný. Vždy byl též doprovázen válkami. Protože skupina lidí  – nebo třída, abych použil marxistický výraz – která  se drží toho starého, již přežitého, se nevzdává ničeho dobrovolně. Čili musela přijít Francouzská revoluce, aby držitelé pozemků, na kterých měl vznikat průmysl, je k tomu uvolnili. Vývoj je potřeboval, ale oni tomu bránili. Tak se jim usekaly hlavy, pokud to zjednoduším a šlo se dál. Takto to prostě je.

I když byla 1. světová válka a také 2. světová, vždy to byl opět důsledek proměny společnosti. První světová válka doprovázela rozvoj industrializace. To vedlo ve světě ke ztrátě zaměstnání mnoha lidí. První světová válka byla přechodem ze zemědělství na průmysl, druhá světová válka pak přechodem průmyslu na služby. V každém případě se vždy ztrácely do té doby dominantní masové pracovní příležitosti. A lidi to řešili válkou.

To se však může opakovat – nebo jsme už někde jinde?

Nyní je to zrovna tak a zdá se, že zase máme tendence každý problém tou válkou chtít řešit. Nejsem určitě jediný, kdo toto říká, všude se řinčí halasně zbraněmi, jako by to téměř byla jediná mezinárodní politika.

Možná proto, pokud se budu držet vaší teorie, že se opět mění, jak se zdá, celý systém. Přechází se k robotizaci, a tím pádem se opět dostává mnoho lidí z jejich dosavadních pracovních míst…

Podle mne to vždycky bylo. Nejsem žádný bůh, abych uměl poradit, jak se s tím vypořádat. Podle mne jediná cesta, jak se tomu vyhnout, je pochopit, co se děje, a začít se na to adaptovat a přizpůsobovat se. Jestliže se toto nepodaří – a vypadá to, že se to nepodaří, bohužel – tak se to může skutečně řešit tou cestou, jako vždy v minulosti. Tedy drastickou. Ti lidé, co budou přebyteční, tak…Je to smutné a nejsem toho absolutně žádným zastáncem, ale... A to chci podotknout, že nejsem ani žádný pacifista, říkám dokonce, že pokud potřebuju ochránit nějak svoji existenci, tak jsem zastáncem rázného postoje.

Ale to, co se děje dnes, není o obraně nějaké své existence. To řinčení zbraněmi je propagandistická válka a způsob zahraniční politiky. Jejím jediným cílem je zničit ekonomiku protivníka – toho druhého.

Přitom se tak děje teď, v době, kdy tu ekonomiku potřebujeme úplně nejvíc a ve všech zemích. Je to tedy krátkozraký a velmi smutný postoj. Ale pořád ještě říkám, že jestliže to vždy bylo bolestné, tentokrát to bolestné být nemusí. Jen se zdá, že děláme vše proto, abychom k tomu opět dospěli.

Mělo a mohlo se z toho lidstvo ponaučit, tím zřejmě říkáte. Ale jak je vidět, asi se tak nestalo…

Víte, dříve vše trvalo dlouho. Když přišel někdo o práci, nepřičítalo se to změně ve společnosti a vývoji světa, ale lidem. Říkalo se: On nás vyhodil. Lidi se pak bouřili a nenáviděli ty konkrétní osoby, které z toho vinili. Teď se ale vše zrychluje. Tak, že v jednom životě můžete zažít těch transformací několik – já osobně zažil již dvě. Transformaci z průmyslu na služby a teď ze služeb ke státnímu zaměstnávání. Stačil mi k tomu již jen jeden život. Takže lidi mé generace jsou již navyklí vidět celek a vědí, že je možné ho pochopit a vyhnout se tomu.

Ale naši pradědové to nevěděli – neměli tu možnost srovnávat, poněvadž to prostě nezažili vícekrát než jen jednou za svůj život. Oni nevěděli, že probíhá v době jejich života nějaká průmyslová revoluce – to období jsme tak pak nazvali teprve my. Oni jen viděli, že ztrácejí v zemědělství pracovní příležitosti, a když přijdou do města, že po nich jsou vyžadovány schopnosti, znalosti a dovednosti, které nemají. Takže pak jim nezbývalo než žít někde pod mostem. Oni to tehdy však přičítali zlým podnikatelům a kapitalistům.

Dneska se to zase přičítá politikům, vládě a systému…

Ano, my jsme v těchto záležitostech stále dosti primitivní. Proto říkám, že nejsem příliš optimistický. Na to, změnit to, nestačí úsilí jen pár lidí, to musí proniknout do všech sfér. A to zatím nevypadá. Může se to ale ještě zvrátit a asi se to zvrátí. Bude to pak rychlé a velmi šmahem…

Máte představu, jak dlouho to potrvá?

Abych předpověděl, kdy se to zvrátí a lidi to pochopí, toho jsem dalek. Spíše vidím, jak to, co se děje, lidé nechápou nebo to, co se děje, ignorují. Já jim mohu říkat, co se děje, ukazovat různé grafy, proti kterým se nedá argumentovat – a nic.

Třeba vezmu graf, který jsem ukazoval i ve svém vystoupení na zlínské konferenci. Když se na něj podíváte, vidíte, jaké byly počty lidí zaměstnaných v zemědělství před lety. A pak máte ve vedlejším sloupci zase počty lidí  v průmyslu. Pak ve službách. Vidíte, že s lety klesají. Teď se v tom ještě objevil stát jako zaměstnavatel. Ale nic jiného tam pak už není. Ona ta činnost je prostě omezená.

Jinými slovy lidi mohou buď vyrábět a produkovat potraviny, nebo můžou vyrábět věci nebo sloužit jeden druhému. Anebo – budou žít za státní peníze. To jsou podle mne také ti zaměstnanci státu. Berou od něj podpory. Když je ale přestanou brát, ocitají se někde, co nikdo neumí nijak zatím nazvat. Proto já říkám, že je velký rozdíl být nezaměstnaný, anebo bez práce.

Třeba by to líp popsalo slovo CHUDÝ?

Chudý ale může být přece zaměstnaný. Ovšem lidi bez práce, kteří byli vypuštěni z různých rejstříků, byli nezaměstnaní dost dlouho. Přestali práci hledat a něco dělat. Kolik je jich celkem i s těmi v rejstřících, vlastně nikdo neví. U nás se tyto dvě skupiny nespojují do jednoho čísla. Proto je podle mne nějaký oficiální údaj hovořící o nezaměstnanosti u nás naprosto zbytečný ukazatel.  

Vysvětlení toho, co říkám, je jednoduché. Čím více je lidí bez práce – tedy nejsou součástí pracovní síly – tím je nezaměstnanost podle dosavadních kritérií nižší. Znamená to tedy v extrému to, že až budeme všichni bez práce a nebudeme ji ani hledat – tak bude nezaměstnanost nulová. Takhle je svět chytře nastavený – i když je z toho člověk téměř tumpachový.

zdroj: Parlamentnilisty.cz