Zajíc vzplál na Václavském náměstí 25. února 1969 právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948. Bylo mu 18 let, studoval Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku.

"Připomínáme si ho jako člověka, který byl pochodní číslo dvě, který navazoval na Jana Palacha, který byl naším studentem, a já si myslím, že ta oběť je třeba připomínat," řekl rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. "Byl to pokus vyburcovat společnost. Bohužel víme, že se tak nestalo a že to trvalo ještě dalších 20 let," dodal.

Zajícův čin si lidé na Václavském náměstí začali připomínat již v neděli. Před domem číslo 39, kde Zajíc svůj protest provedl, vystavili organizátoři piety pamětní desku s fotografiemi, kterou si lidé mohou prohlédnout i dnes. Zajíce si tam odpoledne připomenou mimo jiné také jeho příbuzní a zástupci hlavního města.

Zajíc silně prožíval pražské jaro v roce 1968. Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací se rozhodl Palacha následovat. V průchodu poblíž tehdejších kin Letka a Čas se polil se benzinovým čističem. Navíc požil jed, aby nezemřel bolestivou smrtí jako Palach, který podlehl těžkým popáleninám. Rozběhl se směrem k Václavskému náměstí, ale po několika krocích upadl a zemřel.

Státní bezpečnost zabránila tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze, protože se obávala dalších demonstrací, podobně jako v případě Palacha. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben.

Puč nebyl jako blesk z čistého nebe, uvedl Herman

Dnes se konal také pietní akt připomínající pochod studentů na Pražský hrad v den komunistického puče. Pamětní deska je z iniciativy Senátu od roku 2003 na horním konci Nerudovy ulice, kde proti studentům zasáhly před 71 lety ozbrojené složky. Vysokoškoláci se chtěli dostat za prezidentem Edvardem Benešem a apelovat na něj, aby nepřijímal demise nekomunistických ministrů. Ale stalo se tak, a cesta k vládě jedné strany se tím otevřela.

"Studenti naivně věřili, že i za komunistů budou platit demokratická pravidla, respekt k názoru jiného, obyčejná úcta k člověku. Hned tady v místech, kde stojíme, dali komunisté jasně najevo, že totalita nectí pravidla, nectí respekt k jinému názoru," řekl šéf Senátu Jaroslav Kubera. Pietního aktu se zúčastnili i někteří tehdejší studenti, velvyslanci několika zemí, zástupci dnešních studentů, Konfederace politických vězňů a festivalu proti totalitě Mene Tekel, který dnes začal.

Za něj vystoupil bývalý poslanec Daniel Herman, který řekl, že komunistický puč nespadl jako blesk z jasného nebe. "Komunisté se na převzetí moci systematicky připravovali. Infiltrovali státní správu, bezpečnostní sbory, izolovali nás od hlavního proudu mezinárodní politiky (...), masivně ovlivňovali legislativu. Pokud vám to něco připomíná, není to podobnost čistě náhodná," řekl. "Sedm tisíc umlácených lidí ve věznicích, 248 popravených, 230 tisíc nespravedlivých rozsudků, 250 tisíc lidí vyhnaných do exilu, pět tisíc zemědělských rodin a statisíce lidí vyházených ze zaměstnání, bytů a studoven mluví a varuje," řekl.

Bývalý předseda Senátu Petr Pithart vzpomněl na své setkání s nejmladším poslancem poválečného ústavodárného shromáždění Josefem Lesákem, který vedl první pochod studentů na Hrad. Konal se už 23. února 1948, Lesák byl mluvčím delegace, kterou prezident ten večer přijal. "A organizoval pak i ten druhý, násilím už překažený pochod, dva dny potom, který se k Hradu nedostal. Delegaci druhému průvodu stačil už jen prezidentův úředník sdělit, že před chvílí vše definitivně skončilo, že demise byly přijaty a vláda doplněna podle přání předsedy vlády (Klementa) Gottwalda," řekl Pithart.

Lesák se poté po 42 letech stal znovu poslancem, tentokrát nejstarším členem České národní rady. "Když si jednoho dne vzal na schůzi slovo, aby zevrubně vylíčil svůj osud a osud těch v únoru poražených, byly to nezapomenutelné chvíle. (..) Ticho bylo jako v kostele, přijímali jsme ale nikoli svátosti, nýbrž kruté pravdy o minulých desetiletích a o tom, co všechno jsme někteří z nás dopustili svojí pošetilostí, zbabělostí, konformitou," vzpomínal.