To je jen drobný zlomek informací o konkrétní osobě, které si můžete přečíst v Insolvenčním rejstříku. Jméno, bydliště, rodné číslo a datum narození jsme pochopitelně pozměnili, připadalo nám nevhodné použít tyto údaje beze změny. 

Insolvenční rejstřík spravovaný ministerstvem spravedlnosti je každopádně ze zákona zcela veřejný. Na rozdíl od jiných registrů dlužníků v něm mohou "listovat" nejen stávající či budoucí věřitelé, ale vlastně úplně kdokoli.

Vyhledávání v něm není nijak omezené, stačí zadat jméno a příjmení, případně můžete nastavit jako filtr libovolné město či obec. Nahlédnout pak můžete do veškeré dokumentace z průběhu oddlužení. Zcela bez omezení. Dohledáte tam pochopitelně i velice soukromé informace, třeba výši příjmů dlužníka nebo soupis jeho (pravda vcelku skromného) majetku.

Insolvence vás tak – zjednodušeně řečeno – zcela připraví o soukromí, které získáte zpět až po pěti letech od formálního ukončení oddlužení. Teprve až po uplynutí této zákonné lhůty "vyškrtne soud dlužníka ze seznamu dlužníků a znepřístupní údaje o něm v insolvenčním rejstříku", abychom přesně citovali ministerstvo spravedlnosti.

Připadá vám taková ztráta soukromí nelidská? Z pohledu státu je však zcela v pořádku.

Peníze nade vše

"Insolvenční zákon je ve vztahu k ochraně osobních údajů zákonem zvláštním a jako takový má při aplikaci přednost před zákonem o ochraně osobních údajů, který obsahuje obecnou právní úpravu ochrany osobních údajů," jak upřesňuje mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů David Pavlát.

Peníze zkrátka stojí nad soukromím. Nakolik drsně to nezní, má to svou logiku. Dlužník v insolvenci zklamal své věřitele, kterým se celá pohledávka už nikdy nevrátí.

Věřiteli přitom nebývají jen "tuční bankovní kocouři", případně "nenažraní" poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, ale i družstva, společenství vlastníků jednotek, nebo fyzické osoby.

"Můžou to být různé smluvní strany, které úpadkem dlužníka nemůžou užívat svých prostředků, protože jim je dlužník nevrátil či nesplatil. Míra otevřenosti je, myslím, docela velkým přínosem české insolvenční úpravy, protože působí preventivně jak pro nové věřitele, tak pro stávajícího dlužníka, aby si byl vědom toho, že musel odhalit své majetkové poměry," vysvětluje David Šmejkal, ředitel neziskové Poradny při finanční tísni.

Argument se zklamaným věřitelem, který se kvůli dlužníkovi mohl dostat do potíží, a navíc přišel o část majetku (připomínáme, že půjčenou částku už v plné výši nezíská), je samozřejmě pádný, stejně jako preventivní účinek, který by mohla mít úplná ztráta soukromí. Otázkou však je, zda je opravdu nutné zpřístupnit veškeré údaje z průběhu oddlužení široké veřejnosti, nikoli jen zainteresovaným osobám, případně potenciálním, budoucím věřitelům.

Zbytečné odhalování soukromí

Jaký přesně zájem může mít zcela cizí člověk, který s dlužníkem v insolvenci nikdy nepřijde do jakéhokoli finančního styku, na úplném odhalení jeho majetkových poměrů, není jasné a přesvědčivě odpovědět na to nedokázal prakticky nikdo.

Ministerstvo spravedlnosti se spokojí s vysvětlením, že veřejný insolvenční rejstřík napomáhá zajistit "rychlý, hospodárný a transparentní průběh" insolvenčního řízení. Rezort rovněž připomíná, že povinnost vytvořit insolvenční rejstříky stanovuje nařízení Evropského parlamentu a Rady EU z května 2015. Stejné evropské nařízení stanovuje také minimální rozsah informací, které musí být zpřístupněny veřejnosti – povinné minimum je jméno a příjmení, místo trvalého bydliště případně místo narození, ale nic dalšího. O zveřejnění podrobností insolvenčního řízení rozhodují jednotlivé členské státy.

Míra odhalení soukromí dlužníka v insolvenci příliš neznepokojuje ani Úřad pro ochranu osobních údajů, který přitom tuto otázku řešil v době, kdy vstoupila v platnost úprava zákona zavádějící insolvenční rejstřík.

"ÚOOÚ tehdy došel k názoru, že k tomu, aby byly dodrženy povinnosti při zpracování osobních údajů v insolvenčním rejstříku, je nezbytné, aby osoby podávající návrh na povolení oddlužení byly insolvenčním soudem neprodleně vyzvány k řešení otázky zveřejnění osobních údajů. Z toho vyplývá, že by se měl soud těchto osob dotázat, zda hodlají využít postupu podle ustanovení § 422 insolvenčního zákona, tj. požádat, aby některé z jejich osobních údajů nebyly v rejstříku veřejně přístupné," vysvětluje Iva Hrazdílková z úřadu Veřejného ochránce práv.

Ani kancelář ombudsmanky v podstatě žádné připomínky k zásahu do soukromí dlužníka nemá a odvolává se na to, že je to plně v kompetenci příslušného soudu.

Raději si snad ani nepůjčovat...

Dlužníci přitom zpravidla nežádají soud o nezveřejnění údajů, alespoň taková je zkušenost Poradny při finanční tísni. Její ředitel Šmejkal to vysvětluje tím, že dlužníci zkrátka mají ve chvíli, kdy žádají o oddlužení, jiné starosti. Jenže co když toho později budou litovat? 

Úřad pro ochranu osobních údajů navíc přiznává, že s žádostmi o nezveřejnění údajů je to poněkud komplikované. 

"Na základě kontrol insolvenčních rejstříků krajských soudů v roce 2014 bylo ministerstvo spravedlnosti Úřadem pro ochranu osobních údajů upozorněno na nejednoznačný výklad § 422 insolvenčního zákona. Kontrolou bylo zjištěno, že aplikace a výklad ustanovení § 422 odst. 1 insolvenčního zákona (anonymizace osobních údajů v souvislosti s podanou přihláškou a žádostí o anonymizaci a následné zveřejnění) činí v praxi potíže, ne vždy soudy vztáhly anonymizaci i na veškeré dokumenty v insolvenčním řízení (pokud zvláštní zákon nestanoví jinak), a to z důvodu nejednoznačného výkladu tohoto ustanovení insolvenčního zákona, důsledkem je pak zveřejnění osobních údajů těchto fyzických osob v jiných částech insolvenčního rejstříku," popisuje David Pavlát z ÚOOÚ.

Otázka navíc ani tak není, zda vůbec zveřejňovat údaje o dlužníkovi v takové míře, v jaké se to děje nyní, ale zda k nim neomezit přístup, třeba jen na současné či budoucí věřitele. Odpovědi na ni se však vyhnulo jak ministerstvo spravedlnosti, tak ÚOOÚ i kancelář Veřejného ochránce.

Zajímavé je, že přesně k tomu měl Úřad pro ochranu osobních údajů v roce 2008 jasnou připomínku. "Zásadní význam má způsob nastavení a možnosti informačního systému insolvenčního rejstříku, na jehož správci, Ministerstvu spravedlnosti ČR, bude Úřad pro ochranu osobních údajů požadovat účelnou funkčnost rejstříku v podobě známé z jiných systémů veřejné správy, a to např. rozdělením rejstříku na veřejnou a neveřejnou část, či zřízení zvláštního přístupu k některým podrobnějším informacím v insolvenčním rejstříku obsahujícím osobní údaje (po prokázání totožnosti nebo po prokázání právního zájmu konkrétního zájemce," uvádí se v tehdejším stanovisku úřadu.

Jak to s jeho požadavkem dopadlo, se ÚOOÚ nevyjádřil. S ohledem na to, jak v tuto chvíli funguje vyhledávání v insolvenčním rejstříku, to však vypadá, že vyslyšen nebyl. Nemusíte při vyhledávání zadávat vlastní totožnost, nikde není vidět ani "neveřejná část", do které byste museli mít autorizaci.

Shrnuto a podtrženo, pokud nechcete nechat sousedy, zaměstnavatele, či kohokoli dalšího, komu do toho vůbec nic není, nahlédnout do vašeho soukromí, nesmíte se dostat do dluhové pasti, ze které by vedla jediná cesta - insolvence. Nebo, když už v ní skončíte, nezapomeňte soud na začátku řízení požádat o nezveřejnění údajů, které si nepřejete zveřejňovat. Jinak se ve vašem "prádle" bude moct přehrabovat úplně kdokoli následujících několik let (v případě oddlužení splátkovým kalendářem se bavíme celkově o deseti letech). 

A na závěr dobrá rada nad zlato: Nejlepší je samozřejmě do dluhového veletoče se vůbec nedostat. 

Ztráta soukromí je prevencí: Rozhovor s Davidem Šmejkalem, ředitelem Poradny při finanční tísni

David Šmejkal | zdroj: Profimedia

Proč se údaje v insolvenčním rejstříku musí zveřejňovat v takovém rozsahu?

Zveřejňují se z důvodu veřejného zájmu. A to právě proto, aby případně všechny (stávající či budoucí) smluvní strany dlužníka, který již široký okruh věřitelů zklamal tím, že nechal svou situaci dospět až do úpadku, kdy věřitelům náleží jen nějaká poměrná část jejich pohledávek, si mohly udělat obrázek, a buď do své smlouvy vetkly dostatečné zajištění, anebo s takovým dlužníkem vůbec do žádného vztahu nevstupovaly.

Vidím tady silný veřejný zájem, který jistě prospěje všem těm, kteří s dlužníkem chtějí mít co do činění.

Nebylo by lidské vůči dlužníkovi v úpadku, omezit přístup k jeho údajům, aby tam nemohl úplně kdokoli?

Určitě si to nemyslím. Veřejný zájem je v tomto případě větší hodnotou než, řekněme, ochrana soukromí daného dlužníka prostě proto, že takový dlužník představuje riziko pro své okolí, které by s ním chtělo něco podnikat, nebo by s ním chtělo mít nějaké společné jednání. Ať už se v minulosti dlužník dostal do úpadku "z vlastní viny" nebo přičiněním, které zas nemohl tolik ovlivnit.

V Poradně při finanční tísni se na to díváme z pohledu peněz. Pakliže někdo svou finanční situaci řídí tak špatně, že skončí až v insolvenci (v bankrotu), tak to znamená, že dlouhodobě bylo něco špatně. Všechny naše případy mají nějaký vývoj, který se postupně zhoršuje, finanční stránka klienta se barví dočervena postupně.

Není to tak, že najednou z ničeho nic je člověk v insolvenci a uvažuje, co dál, protože nemůže platit účty. Má to nějakou kontinuitu, pravděpodobně někde nastala chyba, která by se neměla přenášet na další občany či firmy, které by s úpadcem chtěly vstupovat do vztahu. 

Nemyslím si, že by často vyzdvihovaná náhoda nebo snad skutečnost, kterou nemohl dlužník ovlivnit, měla nějakou podstatnou roli.

Na druhou stranu, když někdo bude chtít přijít s dlužníkem do styku, znamená to, že má nějaký konkrétní zájem. Pak by mi přišlo logické mít přístup k jeho údajům. Jenže tak, jak je to zveřejněné teď, si osobní údaje dlužníka může procházet úplně kdokoli. Nebylo by logické alespoň omezit vyhledávání tak, jak je to například v Centrálním registru dlužníků?

Na první pohled možná ano, ale je třeba si říct, že je jiné postavení dlužníka, ať už dlužníka v režimu řádného splácení nebo dlužníka v režimu prodlení, a úpadce. Člověk, který natolik zklamal své věřitele, že věřitele museli přistoupit na částečnou úhradu svých pohledávek, by alespoň z mého pohledu neměl využívat stejná práva ochrany soukromých údajů jako dlužník, jehož údaje jsou vedeny v dluhových registrech.

Proč? To zní skoro, jako kdyby to byl trest…

Svým způsobem. Je to v podstatě ochrana. Neřekl bych úplně, že je to trest, možná to nějaký úpadce za trest může považovat. Já si myslím, že je to ochrana. Veřejný zájem na ochraně dalších potenciálních věřitelů takového úpadce je dostatečně mocný.

Takže peníze jsou nadřazeny právu na soukromí?

Je možné se na to dívat kontroverzně, ale stále tady vidím obě strany smluvního vztahu, to znamená jak dlužníka, tak věřitele.

Řadu svých věřitelů mohl dlužník dostat do úpadku jednoduše proto, že neuhradil své závazky. Mohl způsobit mnoho nepříjemných životních situací svým věřitelům–soukromým osobám. Ať už silné zklamání stávajících věřitelů nebo ochrana věřitelů budoucích, to vše zakládá dostatečnou argumentaci pro to, aby náš insolvenční rejstřík byl tak otevřený tak, jak je.

Je to jeho velká přednost oproti situaci v jiných státech, kde další, budoucí věřitelé nemají tolik možností zjistit, jak se jejich potenciální smluvní strana, tedy úpadce, ke svým věřitelům v minulosti postavil a tudíž anticipovat, jak se v budoucnosti postaví i k nim.

Insolvenční řízení má pozitivní, edukativní složku a tím, že nejsou data vymazána v příliš krátkém období snad i preventivní složku pro budoucí věřitele.

Existuje možnost požádat soud o nezveřejnění některých údajů. Žádají o to lidé?

Ve velké většině případů (zhruba 40 procent našich klientů) si dlužníci s sebou táhnout své problémy déle než tři roky, takže majetek k dispozici už většinou nemají, protože buď si ho kvůli těžkým finančním problémům včetně negativních záznamů v úvěrových registrů nemohli pořídit, nebo ho zpeněžili proto, aby dostáli alespoň části svých závazků. Takže se nestává, že by naši klienti přicházeli v hromadné míře s nějakým větším majetkem, o který by měli strach z pohledu ochrany soukromí prostě proto, že tam ten majetek není.

Když nějaký majetek k dispozici je, v ojedinělých případech, o jeho existenci a rozsahu provádí přehled insolvenční správce, který tyto informace předává soudu a věřitelům, kteří se na základě toho rozhodují, jestli si vyberou oddlužení splátkovým kalendářem nebo zpeněžením majetku, ale tu informaci o majetku mít musí.

A jestli by ta informace měla být otevřena i dalším stranám – toť otázka. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by si na to někdo stěžoval nebo chtěl zveřejnění majetku nějakým způsobem zabránit. Z naší praxe jsme nezaznamenali, že by někdo měl se zveřejňováním majetku jakékoli problémy.

Co by se stalo, kdyby tyto údaje nebyly dostupné v takovém rozsahu?

Pokud by všichni ti, kdo by chtěli s úpadcem – současným i minulým – mít co do činění, nebyli by správně informování, hrozilo by jim stejné riziko jako předchozím věřitelům. Otázka je, jestli k tomu potřebují informaci třeba o počtu mikrovlnek úpadce.

Možná je to i správně. Pokud úpadce uvádí, že má například dvě kozy, a věřitelé, insolvenční správce případně soudce (či kdokoli jiný, kdo se může dnes zcela veřejně seznámit se vstupní situací klienta) tam vidí nějaký rozpor, tak by ho mohlo napadnout, že tímto způsobem úpadce snad chce okrátit své věřitele, případně tím vyvolává podezření o svém nepoctivém záměru, což je důvodem ke zrušení procesu oddlužení.