Dvě citace z rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazují, proč předseda senátu František Hrabec v polovině listopadu loňského roku označil postup, jakým byly odposlechy v Dvořákově případě povoleny, za nezákonný:

"Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání."

"Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. (…) V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem."

Nezákonných odposlechů přibývá

Prověřit zákonnost odposlechů je možné jen dvěma způsoby. Buď vedou k podání obžaloby a pak se jimi, často z podnětu obhajoby, zabývá soud při projednávání věci.

To je příklad známého zrušujícího rozsudku ve věci bývalého hejtmana Davida Ratha, kde nezákonnost pořízení odposlechů konstatoval odvolací Vrchní soud v Praze.

Existuje ještě druhá cesta – návrh na přezkum zákonnosti odposlechu k Nejvyššímu soudu. "Předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci informuje o nařízeném odposlechu účastníka stanice. Ten má právo navrhnout Nejvyššímu soudu, aby přezkoumal zákonnost odposlechu," říká prezident Unie obhájců, advokát Tomáš Sokol.

Na Nejvyšší soud se takto od roku 2012 obrátilo čtyřicet lidí, kteří byli odposloucháváni jako "vedlejší produkt" trestního řízení.

Jak plyne z odpovědi, kterou v těchto dnech advokátu Sokolovi Nejvyšší soud poskytl, v deseti případech soud zjistil nezákonné nasazení odposlechů, osmnáct jich bylo v pořádku, zbylé případy odmítl.

Prvním uznaným případem byla v roce 2014 kauza pražského klenotníka Václava Oudy. V roce 2015 soud našel nezákonný postup ve čtyřech z deseti přezkumů, loni bylo z dvaceti posuzovaných kauz pět, kde byly odposlechy povoleny v rozporu se zákonem.

Soudy informovat příliš nechtějí

Jak je možné, že se mezi těmito případy nachází i kauza bývalého policejního ředitele Dvořáka, když byl pravomocně za zneužívání pravomoci a korupci odsouzen k dvouleté podmínce?

Odpověď je jednoduchá – šlo o jiné skutky, než na které se vztahovalo povolení k odposlechům. Předseda senátu měl proto povinnost ho o nasazených odposleších informovat, což sice učinil, ale se značným zpožděním.

Nejvyšší soudu jasně řekl, že jde jednoznačně o nedůvodný průtah v řízení.

Samo o sobě by prodlení, které může zmíněného soudce dostat až před kárný senát, nebylo nic neobvyklého. Zákon, který informační povinnost zakládá, je navíc tak gumový, že se většina lidí o svém odposlouchávání nikdy nedozví.

Horší ovšem je, co Nejvyšší soud zjistil o odposleších, které policejní inspekce na Dvořáka nasadila.

Zakázky ovlivňovat nemohl. Nevadí

V té době totiž měla v ruce pouze mlhavou teorii, podle níž měl Dvořák z pozice ředitele liberecké policie ovlivňovat zakázky na dodávky pohonných hmot ve prospěch společnosti KM-PRONA, od níž měl v užívání mobilní telefon.

Liberecký soud na základě této teorie, kterou bylo snadné vyvrátit, leč nikdo z policistů se tím neobtěžoval, povolil nasazení odposlechů. To je podstatou kritiky Nejvyššího soudu z úvodu tohoto textu: "Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání."

Prověřit, zda mohl Dvořák zakázky na pohonné hmoty ovlivňovat (nemohl), šlo totiž i jinak, bez odposlechu. Čímž byl porušen zákon.

"Svědčí o tom především následný postup orgánů přípravného řízení, kdy teprve po zahájení trestního stíhání JUDr. D., kdy byl jmenovaný obviněn z trestných činů, které ale nezahrnovaly ani náznakem jednání, pro něž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu okresním soudem povolen a posléze krajským soudem dokonce prodloužen, byly vyslechnuty osoby, jež mohly celou záležitost ohledně dodávek pohonných hmot policii snadno objasnit," píše Nejvyšší soud.

Šlo o pracovníky automobilového oddělení Krajského ředitelství policie z Ústí nad Labem, kteří nebyli Dvořákovi ani podřízení. Ti shodně vypověděli, jak byly dodávky pohonných hmot zajišťovány, a především že je Dvořák ze své funkce neměl jakoukoli možnost ovlivňovat.

Chronický problém

Prezident Unie obhájců Sokol připomíná, co je typické pro všechna opatření umožňující odposlech: z logiky věci proti nim není přípustný opravný prostředek.

Případ Miroslava Dvořáka je ukázkou, co to může způsobit: policie se podle jeho přesvědčení dostala prostřednictvím nezákonných odposlechů k informacím, na kterých postavila obžalobu.

Původní domněnka se z případu vykouřila a fungovala jako jakýsi "katalyzátor! k povolení odposlechu. Problém ovšem je, že se o tom Dvořák dozvěděl až po pravomocném skončení věci.

"Mám k dispozici několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, který konstatoval nezákonnost odposlechu právě proto, že z opatření, jímž byl nařízen, nelze zjistit, zda se soud skutečně zabýval podmínkami pro nařízení odposlechu, tedy v podstatě toto opatření je nepřezkoumatelné," říká v obecné rovině advokát Sokol. Podle něho rozhodně nejde o čerstvě zrozený problém, ale o problém chronický.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky