Hlava státu na tradiční schůzce s velvyslanci nejprve pokáral se zdviženým prstem dosavadní ideologický směr diplomacie s tím, že dosti už bylo poučování ostatních, když na vlastním dvorku není všechno, jak má být. A to je v současné době velmi populární názor, alespoň v určitých kruzích.

Se Zemanem ovšem přišly nové časy. "Skončila naštěstí doba, kdy jsme moralizovali a radili ostatním a přitom jsme si nezametli před vlastním prahem," prohlásil Zeman v projevu k velvyslancům. 

S jeho příchodem na Hrad nastoupila "realistická a pragmatická politika". Zeman zmínil obrat v přístupu k Číně, za úspěch české diplomacie označil, že se podařilo z protiruských sankcí vyjmout položky odporující českému národnímu zájmu. A všeobecně připomněl, že je potřeba přemýšlet především o tom, abychom se měli dobře. Menší či větší skvrny na pověsti země, která je pro nás ekonomicky výhodná, se přece dají tak nějak přejít. Stačí, když nijak neohrožuje ostatní země.      

"Měli bychom být tolerantnější k zemím, které nevyvážejí ideologii na bodácích," řekl. Třeba taková střední Asie. České firmy by se rády podílely na rozšíření metra v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, který by za příkladnou zemi v rámci lidských práv a občanských svobod rozhodně neposloužil.

Pro podnikatelské zájmy je to samozřejmě dobrá zpráva, zvlášť, že půjde o dlouhodobější trend. Zeman totiž velvyslancům připomněl, že chce, aby se ekonomická diplomacie stala aktivní součástí české politiky. Obecně vzato to není nijak závadná myšlenka.

Jenže dobré bydlo však není jediná hodnota, kterou bychom měli předat generacím následujícím a důležitost lidskoprávních otázek nezaniká tam, kde naráží na možnost nafutrovat si peněženky. Když totiž zvítězí peníze, co z nás zbude?

Zeman si během schůzky s velvyslanci samozřejmě neodpustil ani rýpnutí do konfliktu s Karlem Schwarzenbergem, který tehdy v křesle ministra zahraničí kladl prezidentovi odpor. Nyní je podle Zemana zahraniční politika Hradu, vlády a ministerstva zahraničí konečně sjednocená a to ho samozřejmě velmi těší.

Jenže debata o dalším směřování Česka zdaleka není u konce. Mezi radikální ideologickou polohou, která nutí k rozsáhlému a ne vždy mírumilovnému exportu vlastních hodnot, a polohou totálního pragmatismu, která zase úplně pomíjí zásadní lidské otázky, se totiž nachází taková poloha, která nebude ekonomicky destruktivní a zároveň se za ní nebudeme muset stydět.  

K jejímu nalezení bychom museli přestat uvažovat v extrémech, jenže na radikální polarizování veřejnost bohužel stále slyší dobře a populistická politika toho ráda využívá. Před bilancováním nad správným směrem (české)diplomacie nás tak nutně čeká úvaha o celkovém dalším politickém vývoji. Impulsů k nutnosti takového auditu koneckonců není v poslední době vůbec málo, a to nejen v rámci otázek týkajících se diplomacie.