Představte si zmrzlinový pohár složený bez jakéhokoli omezení – vedle kopečku jahodové zmrzliny dáte čokoládový, citronový, mátový, a protože pohár potřebujete naplnit a cukrárně už dochází výběr, přidáte čabajkovou a tequillovou zmrzlinu.

Výsledná kombinace nikdy nebude chuťově fungovat naplno. Tequilla chuť výrazně nenarušuje, maximálně vás po ní bude bolet hlava, ale čabajková, kterou máte do počtu, není poživatelná. Na druhou stranu, s vajíčkovou nebo čočkovou by to byla kombinace možná ještě horší. Dost dobře je ale možné, že celý pohár v půlce vyhodíte. Nebude chutnat ani vám, ani cukráři, který podivné příchuti do nabídky zavedl.

Zkrátka a dobře, když si dáte najednou moc druhů zmrzliny, bude vás bolet břicho. Stejné bolesti v posledních letech zažívají evropské státy, v nichž se v parlamentu zvyšuje početní zastoupení politických stran.

Je slyšet hlas víc skupin, ale koalice se rodí ztěžka

K mainstreamovým přibývají nové, které sice odpovídají poptávce menší skupiny voličů, ale ve výsledné kombinaci dělají jenom "bordel". Štěpení hlasů navíc snižuje počet křesel jednotlivých stran a ty jsou tak stále častěji nuceny sestavovat bohaté a velmi křehké koalice.

"V mnoha ohledech je větší rozmanitost stran dobrá věc. Umožňuje více hlasům, aby byly slyšet a může to zvýšit politickou angažovanost občanů. Má to ale také své nevýhody. Tou nejviditelnější je časově náročné koaliční přetahování," upozorňuje magazín The Economist.

Připomíná třeba případ Irska, kde po volbách loni v březnu trvalo 63 dní, než se dohodla koalice. Belgičané byli po volbách v roce 2010 bez vlády dokonce rekordních 589 dní. Ve Španělsku se po posledních volbách místo tradičních dvou silných stran dostaly do sněmovny čtyři a pokusy o složení koalice trvaly skoro rok. Lidé sice měli při rozhodování více možností, ale místo ke spokojenosti to vedlo k vládní krizi.

"Tvořit koalice je stále těžší a často je tvoří podivní spojenci. Takové strany mají navíc kratší životnost než ty s menším počtem stran a jasnějším mandátem," píše magazín. Od roku 1970 trvaly v bohatších evropských zemích jednobarevné vlády průměrně 1100 dní, koalice zpravidla vydržely polovinu času.

Malé strany mohou vydírat ty velké

Mohou za to často právě menší strany, které vědí, že bez nich koalice ve sněmovně většinu neudrží. Jsou tak v pozici, kdy si mohou diktovat podmínky, případně ve vládě získat kontrolu nad politickou oblastí, která je pro ně nejdůležitější.

Třeba v Izraeli takhle malé pravicové strany určují pravidla pro osady na Západním břehu Jordánu. Ve Finsku zase v roce 2015 hrozil rozpad vlády tvořené dvěma středo-pravicovými stranami a radikálně pravicově populistickou stranou Praví Finové kvůli tomu, že se koalice nebyla schopna dohodnout na zdravotnické reformě. Hrozilo dokonce rozpuštění parlamentu.

Prosazovat stranický program je v rozsáhlé koalici velmi těžké. Už nyní proto panují obavy, co bude po březnových volbách v Nizozemsku, které nemá stanovený minimální procentní zisk pro vstup do parlamentu. V roce 2012 se tam tak dostalo 11 stran, včetně dvou liberálních, tří křesťanských a jedné zaměřené na práva zvířat. A podle průzkumů veřejného mínění to vypadá, že letos jich bude ještě o dvě víc – zřejmě přibude jedna protiimigrantská a jedna proimigrantská.

Za větší počet stran může sociální nerovnost

The Economist upozorňuje na studii dvojice politologů Kathleen Bawnové a Francese Rosenblutha, kteří zkoumali výdaje veřejného sektoru mezi lety 1970 a 1998 v sedmnácti evropských zemích. Vzešlo z ní, že s každou další stranou v koalici vzrostly výdaje o 0,5 procenta HDP. "Pro státy se silnou ekonomikou a nízkou zadlužeností, jako je třeba Nizozemsko, to nemusí být problém. Ale pro země jako Řecko a Itálie ano," píše magazín.

Podle Simona Hixe, profesora politologie na London School of Economics za štěpení politického spektra může rostoucí společenská nerovnost. Podle OECD mezi za posledních třicet let vzrostl disponibilní příjem desetiny nejbohatších Evropanů téměř třikrát rychleji než u nejchudších deseti procent.

Jak rostou finanční rozdíly mezi občany, mění se i jejich politické preference. Vzdalují se od sebe priority městského a venkovského obyvatelstva a vzniká tak spoustu prostoru pro vznik nových stran. 

Hranice volitenosti a velké koalice stabilitě pomáhají, ale problém vyřeší

S posilováním malých stran se tak zmenšují ty velké a politické spektrum se štěpí tak, že nebude schopné dohodnout téměř na ničem.

Jednou z možností, jak se fragmentizaci politiky zabránit, je zavedení minimální hranice pro vstup do sněmovny tam, kde ještě není. Pětiprocentní hranice volitelnosti, kterou má kromě Česka například i Německo, pomáhá alespoň částečně odfiltrovat radikální strany. Případně lze zavést bonus pro vítěze voleb, jak je tomu třeba v Řecku, kde dostane vítězná strana navíc padesát křesel.

Ale ani tyto mechanismy nejsou všemocné – řecké Syrize bonus nezajistil možnost jednobarevné vlády a na Slovensku se i přes pětiprocentní hranici do sněmovny dostalo osm subjektů.

Možná nejjistější pro stabilitu vlády je tvorba velkých koalicí jako je tomu v Německu, Rakousku či Nizozemsku. Ale ani ta není v posledních letech spásonosná. Zemi v konečném důsledku vládne unylý centrismus a frustrovaní voliči tak stále častěji hledají zastání v radikálních stranách levice i pravice.

Vzniká tím paradoxně situace, která přeje zvýšení rozmanitosti politické nabídky. "Evropě holt nezbývá nic jiného, než se s politickou fragmentací naučit žít," uzavírá magazín.