„Jeho přínos pro divadlo 60. a 70. let mohu hodnotit hlavně z toho, co jsem sám zažil. Koncem 70. let, v době, kdy měl zakázanou Prahu, se svým divadlem jezdil po vlastech českých a pro mě v Trutnově jako gymnazistu to byl naprosto přelomový okamžik. Zážitek divadla, o kterém jsem netušil, že je možné, aby existovalo, kdy jeden člověk s celou svou bytostí, svou hravostí, svou tělesností, svým upoceným trikem a svou obrovskou energií rozehrává fantazijní příběhy, které mají obrovský přesah, které jsou hluboce existenciální, hluboce filozofické, ale přitom nesmírně lidské, hravé, někdy i dětské,“ řekl ČTK Hančil.

„To dětské by se nejvíce asi vztahovalo k Malému Alenášovi, který byl asi první, co jsem viděl. Asi po 20 letech od té doby jsem se ho ptal, jak na to přišel, tak pro mě bylo naprosto šokující, když řekl: Víte, Jeníku, já jsem tehdy řešil v sobě rozpor mezi nominalismem a realismem ve filozofii, a to byla na to moje odpověď’. A od té doby jsem v sobě řešil, co to vlastně znamená,“ řekl Hančil.

Malý Alenáš je fantaskní a absurdní novela, líčící osudy malého správce snů. Vznikla už v 70. letech, stejně jako jiné Vyskočilovy prózy nemá daleko k jeho dramatické tvorbě, k nonsensové poezii, vyrůstá z intelektuálních konstruktů, ale nemá daleko ani ke každodennímu užívání jazyka. Hlavní hrdina Malého Alenáše na počátku novely poznává svou totožnost podle toho, že jej osloví jedna z postav; jiná mu výrokem „jsi malý, ale náš“ udělí jméno.

„Je to člověk, který byl neuvěřitelně celý. Nikdy jsem nezažil nikoho, kdo by byl tak soudržný, tak dokonale svůj a skrze své lidství, skrze svou zranitelnost, bojovnost, štědrost otevíral lidem celé světy,“ doplnil Hančil.

Společně s Jiřím Suchým a dalšími rozjížděl Ivan Vyskočil v roce 1958 legendární text-appealy v pražské Redutě. Tento pojem vymyslel a proslavil. Byl též spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, ve kterém působil jako herec, dramatik, režisér a umělecký šéf. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách. Po odchodu z tohoto divadla se v roce 1963 vrátil do Reduty, kde se stal uměleckým vedoucím Salonu Reduta a založil Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou. 

V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, přišel zákaz publikování i spolupráce se zahraničím. Byl nucen opustit Redutu i Nedivadlo. Spolu se svými divadelními partnery pak kočoval po malých scénách v celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění. U pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu.

Vyskočil vedl katedru činoherního herectví na DAMU, v roce 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby. V roce 1994 přijal samostatnou katedru, kterou nazval katedra autorského divadla a pedagogiky. Posléze byla tato katedra přejmenována na katedru autorské tvorby a pedagogiky, Vyskočil ji vedl do roku 2003.

Vyskočil se narodil v Praze 27. dubna 1929 v rodině knihařů. Byl absolventem herectví a režie na DAMU (1952), kde k jeho pedagogům patřili Karel Höger, Otomar Krejča či Jiří Frejka. Později vystudoval i psychologii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1957). Pracoval jako externí vychovatel v nápravných a psychiatrických ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. V letech 1957 až 1959 byl prvním pedagogem psychologie na DAMU.

Byl také autorem řady divadelních a rozhlasových her, některé pořady i moderoval, napsal sbírky povídek a zahrál si také v několika filmech, například O slavnosti a hostech, Prodavač humoru, Kam, pánové, kam jdete, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Něžný barbar, Král Ubu či Hezké chvilky bez záruky.

Za svou činnost dostal několik ocenění, v roce 2010 získal zvláštní cenu Kolegia pro udělování Cen Thálie za mimořádný přínos divadlu.