Po absolvování kadetní školy čekal syna drážního inspektora z Haliče rychlý kariérní postup. Skvělé organizační schopnosti, vojenský talent a znalost šesti jazyků otevřely Redlovy cestu do Vyzvědačského úřadu (oddělení vojenské špionáže), kde to dotáhl až na zástupce náčelníka. V roce 1912 se v hodnosti plukovníka stal náčelníkem štábu VIII. armádního sboru v Praze.

Redla trápily dluhy, protože byl znám svými výstředními radovánkami. Noviny psaly o jeho opulentních sexuálních orgiích s prodejnými ženami, potřeboval ale peníze především na to, aby si mohl vydržovat svého milence, mladého poručíka. Možná již před rokem 1903, určitě však od roku 1907 začal Alfred Redl (1864-1913) prodávat vojenská tajemství potenciálním nepřátelům rakouskouherské monarchie a jejího spojence Německa - především Rusku, ale také Francii nebo Srbsku.

Novodobí historici ovšem vesměs odmítají teorii, že jej ruská tajná služba vydírala kvůli jeho homosexualitě, která byla trestná. „Záludný, tajnůstkářský, soustředěný a svědomitý. Dobrá paměť..., sladké, jemné až něžné vyjadřování, Spíše lstivý a falešný než inteligentní a talentovaný. Cynik,“ popsal jej jeho carský řídící důstojník.

Redl byl odhalen, když německá rozvědka zachytila zásilku plnou peněz adresovanou poste restante neexistující osobě – jistému Nikonu Nicetasovi. Agenti si vyčíhali adresáta u okénka a nestačili se divit, když si zásilku přišel vyzvednout právě Redl - oddaný voják a lovec špionů.

Sebevražda před 110 lety

Když v noci 25. května 1913 někdo zaklepal na dveře jeho pokoje ve vídeňském hotelu Klomser, Redl už tušil, která bije. „Vždyť já dobře vím, proč jste přišli, pánové,“ řekl prý čtyřem důstojníkům. „Stal jsem se obětí neřestné vášně. Vím, že jsem svůj život prohrál, a žádám vás o zbraň, abych jej mohl ukončit.“ Největší zrádce Rakouska-Uherska následně ve svých 49 letech spáchal sebevraždu.

V jeho luxusním bytě v Lichtenštejnském paláci se našly nejen „nechutné obrázky“, které nenechávaly nikoho na pochybách o Redlových homosexuálních vztazích, ale také tajné materiály, krycí adresy, špionážní pokyny a důkazy o převodu peněz. Celkem si prý za předávání citlivých vojenských informací nepříteli (jako byly plány pevností, šifrovací systémy či plány vojenských operací, včetně přípravy anexe Bosny a Hercegoviny) přišel na milion korun.

Vedení armády zpočátku dělalo psí kusy, aby se případ zametl pod koberec. Plukovníkovu sebevraždu vysvětlilo jeho depresemi a vypravilo mu pohřeb s vojenskými poctami. Přesto se pravda nakonec provalila. Po katastrofálních porážkách c. a k. armády v letech 1914 a 1915 se z Redla dokonce stal ideální obětní beránek, o němž císař František Josef I. říkal: „Tak tohle má být ta nová doba? A tohle ty kreatury, které zplodila?“

Zavinil Redl porážku Rakouska-Uherska?

Snaha armádního velení aféru ututlat však od té doby vyvolává řadu otázek. Zlikvidovat špiona bez soudu a jen pár hodin po jeho odhalení je přinejmenším nezvyklé, stejně jako fakt, že si zkušený agent Redl nechával posílat peníze poštou.

Přehnané jsou zřejmě i teorie, podle nichž tento největší případ špionáže v Rakousku-Uhersku zavinil ve finále rakouskou porážku v první světové válce. Podle historiků se Redlova vina v tomto ohledu přeceňuje. Ruské bojové plány sice vycházely z Redlových špionážních zpráv z roku 1909, ale doznaly od té doby značných změn. A to se týkalo i mnoha dalších informací.

Podle expertů Redlova vina tkvěla především v tom, že zradil lidi, kteří v carském Rusku vykonávali špionáž pro Rakousko, a že naopak po řadu let úspěšně bránil tomu, aby se z carského Ruska dostávaly do Rakouska-Uherska tajné informace.

Redlův životní příběh se stal později námětem několika literárních a filmových děl, například maďarského snímku Plukovník Redl z roku 1985.