Posledně uvedená informace totiž není zcela přesná.

Je zřejmé, že KLDR tento dluh nezaplatí dobrovolně a že je nemožné obrátit se s úspěchem na severokorejské justiční orgány s žádostí o výkon rozhodnutí, pokud něco takového právní řád KLDR vůbec připouští. Severní Korea ale nemá pravděpodobně svůj majetek pouze na svém území, což dává rodičům Otto Warmbiera určitou šanci.

Noční můra civilizovaných soudů 

Klíčovým problémem je vykonatelnost výše uvedeného rozsudku mimo území USA, ale i mimo území KLDR.

I v případech, kdy nejde o natolik senzitivní záležitost, jako je umučení cizince z důvodu spáchání činu, který by snad nebyl deliktem ani ve stalinském Rusku, je uznávání a výkon rozsudků soudů USA v civilních věcech "noční můrou" všech soudů v civilizovaném světě. Americká mimořádně složitá procesní pravidla, institut zjišťování skutkového stavu v předprocesním stádiu, ale i penalizační funkce náhrady škody, o kterou ve Warmbierově případě jde, je většině jurisdikcí cizí.

Obecně lze konstatovat, že v celém světě panuje nedůvěra v americký civilní proces a rozsudky amerických soudů v civilních věcech. V mnoha státech dokonce existuje přesvědčení, že by na americké rozsudky mělo být automaticky pohlíženo jako na rozsudky, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem příslušného státu. Skepse k americkým rozsudkům je samozřejmě odůvodněna faktem, že USA nejsou v současné době stranou žádné smlouvy, která by USA zavazovala k uznávání a výkonu cizích rozhodnutí.

Rozhoduje se v podstatě od začátku 

Každý suverénní stát má právo rozhodnout, zda a případně za jakých okolností uzná a vykoná rozhodnutí amerického soudu.

V zásadě to znamená, že národní soud posuzuje rozhodnutý případ znovu. Výjimkou jsou případy, kdy je nezpochybnitelné, že byla založena jurisdikce amerického soudu, žalovanému se dostalo přiměřeného procesního postavení a rozsudek není v rozporu s jiným vnitrostátním rozhodnutím nebo veřejným pořádkem příslušného státu.

Požadavek existence jurisdikce amerického soudu je důležitý z toho důvodu, aby bylo najisto postaveno, že žalovaný nebyl souzen nepříslušným soudem, což by ztížilo jeho procesní obranu. Většina států posuzuje příslušnost amerických soudů podle svých vlastních pravidel týkajících se příslušnosti soudů.

Státy při výkonu amerických rozsudků také vyžadují, aby byla žalovanému doručena žaloba v písemné podobě, měl dostatečnou dobu na seznámení se žalobou a možnost soudu přednést svoji procesní obranu.

Odlišná americká pravidla

Státy nevykonají americký rozsudek, pokud by byl jeho výkon v rozporu s veřejným pořádkem daného státu, tedy zejména se základními principy práva nebo základními ústavními právy.

Za odporující veřejnému pořádku většina státu považuje mimo jiné koncept penalizační náhrady škody, o kterou jde v případě žaloby rodičů Otty Warmbiera. Americká pravidla pro odškodnění bolesti, utrpení a smrti jsou totiž značně odlišná než pravidla platící ve většině států světa.

Stejně tak je pro procesní pravidla většiny států světa nepřijatelný americký koncept, kdy se mohou důkazy provádět a skutkový stav zjišťovat mimo soudní řízení samotné.

Některé státy vykonávají zahraniční rozsudky pouze v případě, že mezi dotčenými státy existuje reciprocita. O reciprocitě hovoříme tehdy, pokud dva státy vzájemně vykonávají rozsudky za přibližně stejných podmínek.

Pokud tedy některý stát reciprocitu vyžaduje, je z důvodu absence jakékoli mezinárodní smlouvy týkající se výkonu rozhodnutí, jíž by USA byla stranou, americký rozsudek v takovém státě prakticky nevykonatelný. Na federální úrovni v USA také neexistuje žádný zákon o uznávání a výkonu cizích rozsudků. Z tohoto důvodu je rozhodující, zda vyžaduje reciprocitu stát, ve kterém se nachází soud, jehož rozsudek má být mimo USA vykonán.

Je tedy vidět, že otázka výkonu amerických rozhodnutí v jiných státech závisí na míře důvěry, jakou má daný stát v soudní systém USA. Nicméně možnost výkonu rozsudku ve věci umučeného studenta Warmbiera není zcela vyloučena.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky