Týden se sešel s týdnem a lidový nájemce sídla českých králů Miloš Zeman svým krajanům po kratší odmlce přichystal novou podívanou v populární sérii "Stát jsem já". Vzhledem k tomu, že do ní jakoby mimoděk vstoupilo výročí Dne české státnosti, šlo o díl divácky výjimečně sledovaný, nikoli však v pozitivním smyslu. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že diváci opět prohlédli pouze jednu vrstvu nahoty svého vladaře.

Diplomatické cestování a mnoho povyku pro nic

"Obchod je víc než lidská práva", nechal se slyšet Zemanův chráněnec a někdejší předseda nelegitimní vlády Jiří Rusnok. To by samo o sobě leckde vyvolalo debatu o tom, jakým směrem se daná země hodlá ubírat. Tuzemský divák si už ale zvykl. Mnozí navíc souhlasí.

Vlastně je dobře, že budoucí guvernér České národní banky dostal mediální prostor jednou provždy vymýtit jakékoli pochybnosti o tom, proč se režim České republiky loni v červnu ubral předlistopadovým směrem. Vyplutí po národohospodářské trajektorii za jakoukoli cenu je u nás patrné již několik měsíců. 

Rozhodnutí Miloše Zemana cestovat do Číny v doprovodu korporátních špiček (plus Petra Nečase) z toho nijak nevybočuje, dokonce naopak – ekonomická diplomacie podobného ražení do schématu babišovsko-zemanovského mocnářství plně zapadá. Přítomnost podnikatelů na recepci, která je zpravidla vyhrazena státním a diplomatickým špičkám, je už sice trochu moc, i to ale česká veřejnost s lehčím sebezapřením nakonec přešla. Co nepřešla, bylo rozhodnutí hlavy státu na zpáteční cestě udělat si taxík z letadla lobbujících podnikatelů.

Ačkoli šlo o zcela nestandardní krok, který by v civilizovaných zemích okamžitě zdiskreditoval hlavu země jakožto lokaje velkého kapitálu, sám o sobě to ale nebyl ten největší problém. Reakce mnohých českých občanů se navíc nesla spíše v duchu závistivé touhy po šunce od kosti a drahém vínu Petra Kellnera.

Čemu se kdo vlastně (ne)diví?

Český daňový poplatník by si byl býval mohl položit otázku, proč vlastně vůbec prezidentovi platí speciál. Teoreticky může létat přímo za peníze krajanů, kterým v dané zemi umete cestičku k národní prosperitě. Někteří cítili rozhořčení nad absencí lidskoprávního rozměru celé delegace. V kontextu tuzemské zahraniční politiky nejde o nic nového. Novinkou ovšem je, že to český podnikatelsko-politický komplex říká nahlas a sám sebe staví nad princip politiky jako takové. 

Představa, že by káravě zvednutý prst malé, východoevropské země měl vliv na ekonomického obra čítajícího více jak miliardu hlav je směšná. Ostatně vliv by nemělo ano pokárání od prezidenta Spojených států, který si ze svého rozpočtu platí Dalajlámu. Čína vězní, zotročuje a zabíjí vlastní obyvatele. Nemusíme s tím souhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. Neobchodovat s Čínou by bylo Don Quijotské a navíc to ani nejde dodržet do důsledu. Pozoruhodné však je, že orlímu zraku lidskoprávních bojovníků unikly zájmy postavy hlavního aktéra Zemanova byznys výletu.

Etika smrti (P)PF léta páně 2014

Morální otázky jsou ve velkém byznysu vždy ošemetné. Jiří Rusnok a Miloš Zeman nám s tímto rébusem svými vizionářskými kroky do značné míry pomáhají. Postava Petra Kellnera však doslova přichází s tématem života a smrti.

Home credit patřící dvousetmiliardovému holdingu Kellnerovy PPF je čile prosperující společnost poskytující spotřebitelské financování také v Indii a Číně. Právě tyto země ale počítají po tisících případy, kdy se zaúvěrovaní klienti rozhodují dobrovolně ukončit své životy. K aktu absolutního zoufalství je dovádí neschopnost plnit finanční závazky – mimo jiné i vůči společnosti Petra Kellnera.

Otázku, nakolik je poskytování půjček negramotným lidem, kteří se podepisují obrázkem plodiny, jíž pěstují, ovšem nikdo neřeší. Petr Kellner se přitom netají tím, že by svůj byznys v Číně rád rozšířil, a proto si za hlavního lobbistu půjčil hlavu státu. Prezident ho ostatně považuje za úspěšného hospodáře, který něco skutečně dokázal. 

Z Číny domů - nohama na Českou zem

Jiří Rusnok má jasno: "Obchod je víc než lidská práva" a "Lidé musejí mít napřed co jíst". Mrtvé lidi sice otázka stravování už jaksi zajímat nemůže, to mu ale asi uniklo. Jasno má zjevně i prezident Zeman napomáhající exportu neetického podnikán. Nezbývá, než se zeptat, zda právě to nemělo být ústředním tématem kritiky Zemanovy cesty do Číny.

Kellner nedělá nic nezákonného, takže mu v jeho podnikatelské činnosti nelze nijak bránit. Povznesení byznysu s lidským utrpením na rovinu národních zájmu je však krok čistě politický a dobrovolný. Již Seneca říkal, že "co nezakazuje zákon, to zakazuje stud". Možná bychom s moralizováním mohli místo Pekingu a Tibetu začít na Ostravsku a v Karviné. Přinejmenším to bude snazší a snad i účinnější. Mimochodem, i u nás lidé páchají sebevraždy kvůli úvěrům a exekucím.