Má jakákoli skupina právo si pro svůj životní styl a své choutky uzurpovat stejně výsadní postavení, jaké mají církve? V Rakousku podalo sdružení ateistů žádost, aby bylo uznáno jako náboženské společenství, respektive jako společenství věřících. V jistém smyslu jde o podobný případ, jako když britský soud počátkem ledna v právním sporu zaměstnance s bývalým zaměstnavatelem rozhodl, že etické veganství je filozofickým přesvědčením, které je chráněné antidiskriminačním zákonem stejně jako náboženské vyznání.

Laik žasne, odborník se diví. Mnoho klasických náboženství má samozřejmě předpisy, které upravují, co věřící smějí či nesmějí jíst. Ale proč se najednou takové předpisy mají samy o sobě stát náboženstvím? A proč lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Bůh neexistuje, mají – a hlavně chtějí - být najednou chápáni jako církev? Věřit v Boha má být totéž, jako v něj nevěřit? A proč by se měly jakékoliv stravovací návyky obklopovat svatozáří? Jen proto, že dnešní doba podobným výstřelkům a volovinám přeje? Zvlášť když se hnutí za klima s jistou nadsázkou a ironií označuje za jakési nové náboženství?

Stvořili bohové lidstvo, nebo si lidstvo stvořilo bohy?

Ateistická náboženská společnost v Rakousku (ARG) tvrdí, že božstvo nestvořilo nás lidstvo, ale že si naopak lidstvo stvořilo své božstvo. Nic proti tomu, ale ARG po dlouholetém úsilí koncem loňského roku zažádala, aby byla státem uznána jako společenství věřících. Jejím cílem je dosáhnout jednou stejného postavení, jaké má v zemi římskokatolická církev. Plynou z toho například jistá daňová zvýhodnění nebo právo vyučovat náboženství.

Zákonem požadovaného počtu nejméně tří stovek členů dosáhla ARG sice již v roce 2015, kvůli formálním chybám ale žádost podala až o čtyři roky později.

Rakouské zákony náboženství sice přesně nedefinují, ARG se ale v této souvislosti odvolává na Směrnici Evropského parlamentu a Rady EU ze 13. prosince 2011. V ní se doslova uvádí, že "pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistických, neteistických a ateistických přesvědčení, účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo veřejně, sám nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo formu osobního nebo společenského chování založeného na jakémkoli náboženském přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli náboženským přesvědčením". S důrazem na formulaci "zastávání teistických, neteistických a ateistických přesvědčení".

Je samozřejmě pravda, že se v minulosti objevovaly a stále objevují provokativní pokusy zpochybnit postavení tradičních náboženství zakládáním více či méně ironických žertovných spolků. Vzpomeňme třeba jen na před pár dny zesnulého šéfa Senátu Jaroslava Kuberu, který v době vyhroceného boje proti kouření navrhoval založení náboženské společnosti kuřáků. Kdo jim pak bude moci zakazovat praktikování víry, jejímž hlavním obsahem je vyfukování modrého dýmu?

Jistá provokativnost v žádosti ARG obsažena jistě je, nicméně není míněna ironicky, ale vážně. To, co přitom na první pohled vypadá jako snaha institucionalizovat kritický a odmítavý postoj vůči církvi, paradoxně podtrhuje sílu, jakou víra a náboženství dodnes i v sekulárních společnostech mají. Ochrana vlastních představ pod pláštíkem jakéhosi vyznání je příliš lákavá a ve své podstatě na hony vzdálená osvícenské myšlence, která odmítala náboženská dogmata a rozum přísně oddělovala od víry. Rakouští ateisté tak dávají za pravdu těm filozofům a teologům, kteří vždy tvrdili, že náboženství je pro lidstvo něčím přirozeným a že člověk bez víry nemůže existovat. A v tomto smyslu je i věda v jistém smyslu jen formou víry, stejně jako jí může být i veganství.

Není snadné, aby se stát v této otázce zachoval nestranně. Podle profesora Vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna má v podstatě tři možnosti: Může podobné šaškárny tiše trpět, nebo může kategoricky trvat na tom, že ochrana náboženské svobody se nemůže vztahovat na kdejaký obskurní spolek. Anebo v ideálním případě prostě bude vystupovat přísně laicistně, prohlásí náboženské přesvědčení za čistě soukromou záležitost každého jedince a bez výjimky zbaví církve zvláštního postavení. V dohledné době se ale něčeho podobného asi jen těžko dočkáme.