Po rozchodu s dlouholetým partnerem se 38letá žena z Melbourne rozhodla začít znovu. Opustila jejich společný byt a na dva měsíce se uchýlila do Airbnb. Náklady ale rychle narůstaly a při hledání cenově dostupného bytu byla nabídka víc než skromná. Během návštěvy u své tety v domově pro seniory jí zmínila, že hledá nový domov. Teta jí nabídla, ať zkusí právě uvolněný byt v areálu. Přestože věková hranice pro přijetí bývá obvykle vyšší, teta ji ujistila, že výjimky se dělají, a domov její žádost posuzoval individuálně.

Po podání přihlášky, která zahrnovala mimo jiné motivační dopis, doložení příjmu, doporučení i doklady totožnosti, žena čekala šest týdnů. Pak jí zavolali, že byla přijata. Sama netuší, co rozhodlo – možná vřelé doporučení její tety, možná její upřímnost ohledně touhy po komunitě po citelném rozchodu. Podepsala nájemní smlouvu a stala se obyvatelkou domova pro seniory.

Klid, rutina a život bez stresu

Stěhování pro ni bylo až surrealistické, obzvlášť když zjistila, že nájem za dvoupokojový byt činí jen 7 500 korun měsíčně včetně poplatků za služby. Pro srovnání – běžný nájem za stejně velký byt v Melbourne se pohybuje mezi 42 000 a 48 000 korunami. Ale nízký nájem nebyl tím hlavním, co ji přesvědčilo. Nový domov jí nabídl něco mnohem cennějšího: jednoduchý, smysluplný a klidný život.

Každé ráno ji probudí tlumené tóny starých hitů, které poslouchají sousedé. Uvaří si kávu, přečte si noviny a vyrazí na krátkou procházku. Přes den navštěvuje jógu na židlích, občas se projede na kole, každou středu si zahraje bingo a zvládá i práci na volné noze. Večer se projde do nedalekého obchodu nebo jídelny, peče, nebo si sedne na verandu a povídá si se sousedy o minulosti. Tyto rozhovory plné vzpomínek se staly důležitou součástí jejího dne. Lidé v komunitě jsou vstřícní, přátelští a ochotní pomoci. Pamatuje si na penzionovaného ředitele školy a válečného veterána, kteří jí při stěhování pomohli sestavit postel, rám na televizi a zajistili, aby šly zamykat skříňky. Dnes si sousedé běžně vyměňují jídlo, pečou pro sebe navzájem a starají se jeden o druhého. Sama žena se snaží pomáhat, jak může – třeba vyřizuje nákupy těm, kdo už nezvládnou chodit ven.

„Přestala jsem tenhle domov vnímat jako přestupní stanici. Teď je to opravdu moje místo,“ říká. „Nikdy jsem si nepřipadala nepatřičně. Život mezi lidmi, kteří nikam nespěchají a nežijí v závislosti na technologiích, mi udělal moc dobře po psychické stránce. Je to taková malá oáza klidu.“

zdroj: Profimedia.cz

Změna pohledu na stárnutí i vlastní ambice

Život v komunitě ovlivnil i její pohled na stáří a budoucnost. „Tady jsem našla klid a pohodu. Je hezké vědět, že sedmdesátka nebo osmdesátka nejsou žádný konec,“ říká. „Od lidí kolem sebe jsem se naučila, že i v pokročilém věku můžete být aktivní, dobrovolničit, navazovat nová přátelství a začínat s novými zájmy.“

Přestože se jí někteří lidé smáli nebo jí rodina naznačovala, že je na domov pro seniory příliš mladá, svého rozhodnutí nelituje. Žije jen deset minut od své tety, má kolem sebe lidi, kteří se opravdu starají, a necítí žádný tlak moderního světa. A jak říká: „Na verandě mi často někdo nechá misku polévky, koláč nebo zázvorovou limonádu. A já to oplácím, jak jen můžu.“

A není sama. Podobný příběh se odehrál i v Číně, kde jiná 38letá žena tak vyhořela z každodenního stresu, že se na čas nastěhovala do domova pro seniory. I ona si tamní život zamilovala a nechtěla se vracet ke svému starému způsobu života.

„Takže až půjdete kolem nějakého domova pro seniory ve vašem okolí,“ uzavírá Australanka, „nebojte se zeptat, jestli se tam neuvolnilo místo. Nikdy nevíte, kam vás to zavede.“