Uvidět moře a zemřít. Nizozemská organizace pomáhá lidem plnit jejich poslední přání

MAGAZÍN - Magazín autor: roj

"Konečně mohu umřít, děkuji." Tuto jednoduchou větu slýchá nizozemský řidič sanitky Kees Veldboer téměř denně. Už osm let jeho charitativní organizace Stichting Ambulance WENS plní poslední přání nevyléčitelně nemocným lidem. On a další dvě stovky dobrovolníků vozí smrtelně nemocné pacienty k moři, na svatby či do galerií.

Mario se chtěl rozloučit s kolegy v zoo, kde pracoval 25 let. Ti ho vzali na i za zvířaty. Fotografie "žirafího polibku" loni v březnu uchvátila celé Nizozemsko

Mario se chtěl rozloučit s kolegy v zoo, kde pracoval 25 let. Ti ho vzali na i za zvířaty. Fotografie "žirafího polibku" loni v březnu uchvátila celé Nizozemsko,zdroj: Profimedia.cz

Vše začalo v listopadu 2006, kdy Veldboer převážel nevyléčitelně nemocného Maria Stefanutta z jedné nemocnice do jiné, popisuje BBC jeho příběh.

Když však dorazili, nebyla ještě druhá nemocnice schopná ho přijmout a sanitář tak řešil, co s pacientem, který příliš netoužil po tom vrátit se zpět do postele, v níž strávil poslední tři měsíce. A tak se ho Veldboer zeptal, jestli není nějaké místo, kam by se chtěl mezitím podívat.

Vysloužilý námořník měl skromné přání – zda by ho mohl vzít do rotterdamského přístavu, aby mohl dát moři poslední sbohem. Nakonec v přístavu zůstali skoro hodinu. "Po tváři mu stékaly slzy dojetí. Když jsem se ho zeptal, jestli by se chtěl ještě jednou projet po moři, řekl, že by to nebylo možné, protože je upoutaný na lůžko," vzpomíná Veldboer.

Někdo by to pustil z hlavy, Veldboer byl ale odhodlaný udělat vše pro to, aby námořníkovi jeho přání splnil. Se svým šéfem si domluvil půjčení sanitky na den svého volna, požádal o pomoc kolegy a kontaktoval firmu, která pořádá vyhlídkové plavby kolem přístavu v Rotterdamu. A týden na to vzal Stefanutta na plavbu.

Když mu pár týdnů před svou smrtí Stefanutto napsal, jak je rád, že stále ještě existují lidé, kteří se starají o druhé, rozhodl se ve svém úsilí pokračovat.

Průměrně čtyři přání denně

Fond přání s manželkou, zdravotní sestrou Inke, založili prakticky na kolenou. Nyní, po osmi letech mají 230 dobrovolníků, šest speciálně upravených sanitek, vlastní rekreační budovu a splnili už téměř 7000 přání.

Průměrně charita pomáhá čtyřem lidem denně. Klienti mohou být jakéhokoli věku, jedinou podmínkou je, že jsou nevyléčitelně nemocní a nemohou být převáženi jinak než na lůžku.

Nejmladší pacientce bylo pouhých 10 měsíců. "Celý život strávila v nemocnici, nikdy nebyla doma. Rodiče chtěli, aby s nimi mohla alespoň jednou posedět na gauči," vypráví Veldboer.

Naopak nejstarší klientkou byla 101letá stařenka, která celý život jezdila na koni. Přála si na něm ještě jednou projet. "Když jsme jí přání splnili a pak ji ještě povozili v kočáře, kynula kolemjdoucím jako královna," povídá zakladatel nadace.

Ve svém volnu pomáhají sestry, řidiči sanitek, policisté i hasiči

Přestože existují charitativní organizace, které pomáhají smrtelně nemocným pacientům dostat se alespoň na chvíli ven, Stichting Ambulance Wens jako první nabídla kompletní servis. Pacienti vždy jedou sanitkou v doprovodu zdravotnického personálu – ve voze je vždy zdravotní sestra a také řidiče ve svém volnu nejčastěji dělají sanitáři, policisté, hasiči či bývalí vojáci.

Jedním z nich je i Roel Foppen, který za šest jako řidič pomohl splnit tři stovky přání. Jednou vezl pacientku z Nizozemska až do Bukurešti, přála si umřít doma, v Rumunsku, se svými dvěma malými dětmi.

Když dorazili na hranice, řekla mu Nadja: "Vytáhněte nosítka, teď už tu můžu umřít." Dva týdny poté, co ji dopravil k rodině, mu přišla zpráva, že zemřela.

Podle Foppena dává pacientům naději už jen to, že vědí, že k nim jejich "plniči přání" míří. "Leckdy nám rodiny říkají, že chtěly výlet zrušit, protože se stav jejich příbuzného výrazně zhoršil. Když ale dorazíme na místo, úplně září, připraveni vyrazit ven," říká Foppen.

"Pokaždé je to jiné a pokaždé je to zvláštní pocit. Bez ohledu na to, o jak malé přání jde. Měla jsem tu paní, která si přála jen dát si doma skleničku vaječného likéru," uvádí příklad okresní zdravotní sestra Knot. Syn paní proto koupil láhev, zajeli ke stařence domů, nalili si malou sklenku likéru a jelo se zpět do nemocnice.

Setkání s rodinou, pohled na moře či návštěva zoo

Právě cesty domů, rozloučení se s přáteli, rodinou nebo návštěva svatby či pohřbu patří mezi nejčastější přání. Mnozí pacienti touží po tom vidět naposledy moře, které k Nizozemsku neodlučitelně patří, a zhruba 15 procent z nich se chce podívat do zoo.

Jeden takový případ loni plnil titulky nizozemských noviny. Čtyřiapadesátiletý mentálně postižený Mario se chtěl naposledy rozloučit se svými kolegy z rotterdamské Diergaarde Blijdorp Zoo, kde pracoval 25 let jako údržbář. Tam pokaždé na konci své směny obešel všechna zvířata. Kolegové ho proto vzali na jeho poslední kolečko, aby se mohl rozloučit i se zvířaty.

Rozšířil službu i za hranice Nizozemska

Veldboer říká, že zpočátku se lékaři proti jejich výletům s pacienty bránili. Jak je ale činnost organizace známější, stává se to prý už jen zřídkakdy.

Zajímavostí je, že i když denně převážejí pacienty těsně před smrtí, při cestě za svým posledním přáním jich za ty roky zemřelo jen šest. Většině totiž vidina výletu dodá energii do následujících dní.

Poté, co Veldboerova organizace dosáhla v Nizozemsku obrovského úspěchu, pomohl zřídit podobnou službu i v jiných státech. Nejprve v Izraeli, kam vezl ženu, která zde chtěla zemřít, poté v Belgii, Německu a Švýcarsku.

"Jsem jen úplně obyčejný holandský chlap, který dělá to, co ho nejvíc baví. A mým koníčkem je pomáhat druhým," uzavírá Kees Veldboer.

Tagy: Nizozemsko zahraničí charita zajímavosti a kuriozity zdravotní péče nemoci a nákazy

Zdroje: BBC