Obvykle se přechází opačným směrem. Zatímco ekonomická logika za normálních okolností vede pracovníky, ať už legální či nelegální, z chudšího Haiti do bohatší Dominikánské republiky, v posledních týdnech tomu bylo jinak.

Podle oficiálních informací až na 40 tisíc "ilegál" překročilo hranice zpátky do Haiti a dobrovolně se tak vrátilo do suverénně nejchudší země obou Amerik. A to v reakci na plán Dominikánské republiky v krátké době vyhostit asi půl milionu nelegálních pracovníků ze země, z nichž prakticky všichni pochází právě z Haiti.

Rozhodnutí uprchlíků k návratu bylo částečně dobrovolné a částečně nedobrovolné. Dobrovolné ve smyslu, že dominikánská vláda alespoň podle vlastního tvrzení platí autobus až k hranici a zatím se k masovým deportacím neodhodlala – v tom jí brání rostoucí kritika mezinárodního společenství.

Nedobrovolná proto, že pozorovatelé řady organizací a reportéři světoznámých médií včetně The New York Times hlásili případy šikany a vynucených odchodů ze strany policejních orgánů a také místních obyvatel.

Pokud chceme porozumět současnému dramatu a uprchlické krizi, je třeba se podívat hluboko do minulosti. Jak už to tak na americkém kontinentu bývá, příběh začíná s příchodem kolonizátorů na ostrov Hispaniola, objevený a osídlený již Kolumbem, který ho ve své zarputilosti a kvůli notoricky špatným výpočtům považoval až do konce svého života za Japonsko.

Španělé tam zotročili nebo vybili místní obyvatelstvo a jako na jiných ostrovech rozjeli slušný byznys s pěstováním cukrové třtiny. Pro jeho fungování bylo samozřejmě nutné dovést na místo tisíce černošských otroků.

V 17. století část Hispanioly ovládla Francie věnující se stejnému byznysu, ovšem o poznání úspěšněji a za dovozu ještě mnohem většího množství otroků, což se do budoucna nevyplatilo – otroci se vzbouřili a francouzská část známá jako Haiti se stala roku 1804 prvním svobodným černošským národem v Americe.

Zaplatila za to opakovanými pokusy o invazi a prakticky permanentní ekonomickou blokádou všemi sousedy, což by se dalo vysledovat jako počátky haitské extrémní chudoby.

Původní španělská část, nějakou dobu ovládaná potomky vzbouřených haitských otroků, se definitivně osamostatnila v roce 1844 jako Dominikánská republika a od začátku se od svého sourozence významně lišila.

Třeba etnickou strukturou – na rozdíl od Haiti tam nepřevládal černošský prvek – a vládou bílých kreolských magnátů. Měla rovněž větší mezinárodní podporu třeba ze strany Spojených států, i když obě republiky stíhaly vlády vůči sobě navzájem nepřátelsky naladěných autokratů a diktátorů.

Na rozdíl od Haiti se však Dominikánské republice podařilo vybudovat především úspěšný turistický ruch a základy průmyslu, zatímco menší soused zůstal izolovaný a uzavřený do své hrdé minulosti. A brzy také do kruhu chudoby.

Nyní, navíc ještě po ničivém zemětřesení a neúspěšné obnově, je dominikánská ekonomika o celých 600 procent větší než haitská – a průměrný měsíční příjem je tam až osminásobný. Snem prakticky každého Haiťana je tedy dostat se k bohatšímu sousedovi.

Tomu se dominikánské vlády snažily zabránit vlastně po celé 20. století. Nejbrutálnější pokus provedl vyhlášený diktátor Rafael Trujillo v roce 1937, když nechal vyvraždit na 30 tisíc lidí na základě toho, jestli dokázali správně a se správným španělským přízvukem vyslovit perejil. To bylo přirozeně namířeno proti francouzsky mluvícím Haiťanům.

Snaha nynější vlády deportovat přistěhovalce pokračuje ve dlouho nastoleném trendu. V roce 2013 dokonce došla tak daleko, že Nejvyšší soud rozhodl o zpětném odebrání občanství těm, kteří se narodili imigrantům kdykoli po roce 1929.

Toto opatření bylo nakonec zmírněno možností registrace v národním systému pro získání legálního statusu. Tato příležitost ovšem vypršela před několika týdny a není jasné, kolik imigrantů tento status získá, jde totiž o proces velmi komplikovaný.

Odhady úspěšnosti jsou pouze kolem dvou procent a nikdo v zásadě neví, jak celý systém funguje, třeba jaké dokumenty je třeba předložit. Zvlášť se o svoji budoucnosti musí bát zhruba 30 tisíc lidí narozených už v Dominikánské republice, ovšem ilegálně pracujícím rodičům, kteří v zemi oproti mezinárodním úmluvám nemají automatický nárok na občanství. Jsou tedy fakticky "nulovými občany" a dost možná budou deportováni na Haiti, odkud ani nepřišli.

Zatímco k masovým deportacím stále ještě nedošlo, situace je chaotická a plná desinformací, které se šíří jak mezi Dominikánci, tak mezi pracujícími Haiťany. Nikdo neví zcela jistě, na základě čeho se deportace budou provádět.

Strach tedy sžírá i legální imigranty, kteří disponují trvalým pobytem. Občas se totiž mluví o tom, že se opatření budou vztahovat i na ně. Anebo že policie na jejich status jednoduše nebude brát ohledy.

Dominikánská společnost je napjatá a vůči Haiťanům krajně a dlouhodobě nepřátelská. Imigranti ze sousední země jsou považováni za zdroj kriminality nebo vyšší nezaměstnanosti.

Svou roli bezpochyby hraje i rasa: Zatímco Dominikánci jsou z drtivé většiny smíšení, Haiťané jsou černoši, a tedy snadno rozpoznatelní podle barvy kůže. Řada snědých Dominikánců si už stěžovala na policejní šikanu, když byli mylně považováni za Haiťany.

Zatím není možné předpovídat, jak se bude situace dál vyvíjet. Dominikánská vláda bezpochyby doufá, že možnosti relativně dobrovolného odchodu využije co nejvíc imigrantů, a tím si ušetří příliš velkou pozornost okolního světa.

Už teď se ale na bohatší část ostrova Hispaniola snáší kritika ze všech stran a co je obzvlášť závažné, objevují se výzvy k bojkotu turismu, tak důležitého segmentu dominikánské ekonomiky. V čele tohoto hnutí stojí početná komunita Američanů haitského původu, včetně starosty města Boston. Do země už míří delegace Organizace amerických států (OAS) povolaná právě z Haiti, aby celý plán prověřila.

Na výsledcích jejich mise bude hodně záležet – i když bezpochyby nemůže změnit dlouhou historii vzájemné nenávisti dvou sousedů ani ekonomickou dynamiku Hispanioly. I kdyby byli nyní vypovězeni, i kdyby za strašných okolností jako dříve v historii, budou chudí Haiťané do bohatší Dominikánské republiky proudit dál.