Ellen Greenbergová: 23 bodných ran a uzavřeno

Filadelfie, leden 2011. Sedmadvacetiletá učitelka Ellen Greenbergová byla nalezena mrtvá ve svém bytě s nožem zabodnutým v hrudi a více než dvaceti bodnými ranami na krku, zádech, hlavě i srdci. Její tělo údajně našel snoubenec Sam Goldberg. Na tísňové lince operátorovi řekl, že Ellen „spadla na nůž“, a policie později uzavřela případ jako sebevraždu.

Od té chvíle se rozběhl jeden z nejkontroverznějších případů americké kriminalistiky posledních let. Původní patolog Marlon Osbourne označil smrt za vraždu, ale po setkání s policií svůj verdikt změnil. Vyšetřování pokračovalo jen krátce, byt byl mezitím uklizen a důkazy ztraceny. Teprve po letech Osbourne přiznal, že nové poznatky, včetně svědectví neuropatoložky Lyndsey Emeryové, podle něj zpochybňují původní závěr.

Letos v říjnu bylo rozhodnuto znovu: po opětovném prozkoumání těla soudní lékařka Lindsay Simon objevila další modřiny a tři dříve nezaznamenaná bodná zranění, přesto smrt znovu označila za sebevraždu. Jako důvod uvedla Elleninu úzkost a změnu medikace. „Měla více energie, aby mohla reagovat na své úzkostné myšlenky,“ napsala Simon ve své zprávě. Otec Ellen to označil za „falešné“ a spolu s manželkou dál bojuje za přehodnocení. Petici za nové vyšetřování podepsalo už více než 177 000 lidí.

Případ ožil i díky třídílnému dokumentárnímu seriálu Smrt v bytě 603: Co se stalo s Ellen Greenbergovou?, který opět otevřel otázku: jak může být dvacet tři bodných ran považováno za sebevraždu?

Aneta Rodová: česká verze nepochopitelného

Podobné otazníky se objevily i v Česku. Dokument Aneta (2024) sleduje příběh mladé ženy, která byla nalezena mrtvá v pražském bytě. Podle vyšetřovatelů šlo o sebevraždu, přestože měla na těle třináct bodných ran. Pro mnohé to byl závěr, který se příčil logice i intuici.

Tvůrci dokumentu rekonstruují poslední hodiny Anetina života a konfrontují původní policejní závěry s názory zahraničních expertů- forenzních lékařů, psychologů i biomechaniků. Ti upozorňují na nesrovnalosti: umístění ran, možné stopy po obraně, i okolnosti samotného vyšetřování.Film neukazuje senzaci, ale znepokojivou otázku: jak snadno se může stát, že v případech, kde je oběť sama a důkazy mizí, systém zvolí jednodušší vysvětlení.

Tělo mluví, ale nikdo ho neposlouchá

Oba případy propojuje více než jen počet ran. V pozadí je nedůvěra, která se vine celým příběhem. Nedůvěra ve vyšetřovací instituce, v metody, v rychlost uzavření případů. V obou zemích se diskutuje o stejných otázkách: může si člověk způsobit tolik zranění sám? Kde končí vědecký důkaz a kde začíná lidská potřeba pochopit, proč se to stalo?

Psychologové často připomínají, že u těchto kauz nejde jen o fakta, ale o hlubokou kolektivní touhu po smyslu. Smrt, která nedává logiku, se stává zrcadlem našich vlastních obav, že bychom i my mohli jednou zmizet v nějakém „uzavřeném“ spisu, kde se už nikdo neptá.

V českém kontextu: slepá místa vyšetřování

Zatímco v USA se případy podobné Ellen znovu otevírají díky veřejnému tlaku, v Česku jsou možnosti rodin často omezené. Opětovné prošetření vyžaduje nové důkazy nebo zásadní procesní pochybení, což bývá v praxi těžko dosažitelné. Přesto se i zde objevují hlasy, které volají po větší transparentnosti a důslednější kontrole práce znalců a vyšetřovatelů. Téma tak přesahuje jednotlivé příběhy- dotýká se důvěry v instituce a v samotný pojem spravedlnosti.

Když pravda není jediná

Příběhy Ellen a Anety ukazují, jak křehká je hranice mezi oficiální verzí a tím, čemu jsme ochotni věřit. Jedno slovo na úředním papíře dokáže změnit všechno, i to, jestli svět považuje ženu za oběť, nebo za tu, která si sama sáhla na život. Na konci nejde jen o to, jak zemřely, ale o to, jestli jsme jim uvěřili.