V peruánských horách, vysoko nad hranicí, kam by si většina lidí troufla vystoupat, leží La Rinconada. S nadmořskou výškou mezi 5 000 a 5 300 metry je nejvýše položeným trvale obydleným sídlem na světě. Přestože jde o místo s nádhernými scenériemi pod úpatím ledovce, realita života zde patří k těm nejtvrdším na Zemi. Vzduch je řídký, dýchání obtížné a každodenní život v takových podmínkách je zkouškou fyzické i psychické odolnosti.

Město je často popisováno jako bezzákonné – a to právem. YouTubeři, kteří sem zavítali, hovoří o rvačkách v ulicích, střelbě a výkřicích v noci či pokusech o přepadení. Policisté varují, že zločinci se maskují za horníky, aby je bylo těžší odhalit, a peníze z loupeží utrácejí za drogy. Jeden z návštěvníků dokonce prohlásil, že nikdy nebyl na místě, kde by se cítil tak nebezpečně. Není divu, že La Rinconada si vysloužila přezdívku „Ďáblův ráj“.

La Rinconadazdroj: Profimedia.cz

Život v nehostinných podmínkách

Každodenní existence zde je boj o přežití. Elektřina přišla až v 2000. letech, tekoucí voda a kanalizace chybí dodnes. Potraviny se dovážejí z nižších oblastí, a kdo onemocní, má jen omezenou šanci na lékařskou pomoc. V zimě klesají teploty hluboko pod nulu a mrazivé noci dokážou být stejně nebezpečné jako samotné doly. Obyvatelé navíc trpí chronickou horskou nemocí způsobenou nedostatkem kyslíku, což vede k bolestem hlavy, únavě a zkrácené délce života.

Ulice La Rinconadyzdroj: Profimedia.cz

Největší hrozbou je však samotná těžba zlata. Nelegální doly zamořily okolí rtutí, která pomalu otravuje horníky i jejich rodiny. Průměrná délka života horníků je jen 30–35 let, tedy zhruba polovina peruánského průměru. Vzduch je prosycen toxickými výpary a lidé, kteří v La Rinconadě žijí, se pohybují ve světě, kde je každé nadechnutí potenciálně nebezpečné. Místo je také zaplavené horami odpadků, a přestože se s tím obyvatelé naučili žít, zanechává to na městě i lidech nesmazatelné stopy. Práce v dolech trvá 10 až 12 hodin denně, a to v prostředí, které by většina lidí označila za peklo na zemi.

zdroj: Profimedia.cz

Proč tu lidé zůstávají?

Odpověď je jednoduchá – zlato. Původně dočasné hornické tábořiště se změnilo v trvalé sídlo právě kvůli zlaté horečce. Horníci tu často pracují celý měsíc bez mzdy, a až poté mají jeden jediný den, kdy si mohou ponechat nalezený kov. Naděje na nález zlaté žíly udržuje lidi v pohybu, i když většinou zůstanou s prázdnýma rukama. Slib bohatství láká tisíce lidí, přestože realita je krutá – nebezpečná práce, dětská práce a prostituce, které jsou součástí každodenního života.

Zlatozdroj: Profimedia.cz

Mnozí přicházejí s nadějí, že si vydělají dost na to, aby odešli. Někteří doufají, že se jim podaří zajistit lepší život pro své rodiny, jinde v Peru či za jeho hranicemi. Jiní tu zůstávají až do smrti, protože jinou možnost nemají – buď proto, že je lapila bída, nebo proto, že z města není úniku. La Rinconada je tak symbolem zoufalství i příležitosti, krásy i zkázy – místem, kde se snoubí nádherná příroda s tím nejhorším, co dokáže člověk způsobit.

Paradox La Rinconady spočívá v tom, že jde o místo obrovských nadějí i nejhlubšího zoufalství. Na jedné straně vidina zlata, která může změnit život. Na straně druhé prostředí, které lidi pomalu ničí a připravuje je o zdraví i důstojnost. A přesto se tisíce lidí rozhodují, že jim tahle riskantní šance stojí za to.