Myslím, že tahle nabídka a tyhle přístupy obecně ve společnosti chybí. Někdo, kdo by nám už od dětství přátelsky vysvětloval, že svět je dnes zahlcený neskutečným množstvím nepotřebných informací, že tomu tak nebylo vždycky, a že si člověk teprve zvyká jak s tím žít a proto musí být opatrný. Existují samozřejmě různé duchovní systémy, které střídmost jako základ štěstí zdůrazňují už po tisíciletí, ale ty dnes nejsou ve většinové společnosti příliš v popředí. Převládá v ní pravý opak – studujete-li například vysokou školu, požadovaná škála zvládnutých informací je často tak široká a podrobná zároveň, že jednoduše není v časových možnostech je vůbec přečíst, natož vstřebat, a vaše znalosti jsou tak snůškou útržků toho, co jste si kde v rychlém přesunu metrem stačili zapamatovat.

Nedokončená a nekonečná práce přitom nepřináší satisfakci. Vše okolo nás od dobrého pocitu z hotové a dobře zvládnuté věci tahá pryč. Musíš zkusit ještě tohle, musíš vidět ještě tamto, měl bys taky někdy udělat tohle, protože člověk by si měl v životě zkusit všechno. Ale měl by opravdu? Možná to do jisté míry kdysi platilo, ale dneska si všechno stejně nezkusíme a v marné snaze o to nás začne v nejlepším případě bolet hlava.

Na to, že čím méně věcí děláme a děláme je pořádně a s radostí, tím šťastnější jsme, většina z nás asi časem přijde sama. Otázkou ale je, jak dlouhou dobu na tom můžeme ztratit. Asi to mohou být desetiletí, možná i celý život. A protože se vše ostatní pokouší nám ten čas vzít, možná by stálo za to se zamyslet, jestli bychom si to neměli navzájem častěji připomínat. A možná i učitelé dětem ve školách, alespoň ti oblíbení, jejichž rady žáci neberou jako nutné zlo.