Zuzana Čaputová je bezesporu inspirativní žena, která by Slovensku mohla ukázat jeho vlastní moderní tvář. Tu druhou – tradiční a až patologicky konzervativní naposledy odhalil třeba trnavský arcibiskup Ján Orosch, který při kázání prohlásil, že podporovat takovou liberální kandidátku je těžký hřích.

Čaputová není produktem zatuchlého světa dlouholetých stranických kšeftů, naopak reprezentuje občanskou společnost. Ta se na Slovensku po letech loni naplno probudila, když desítky tisíc lidí vyšly do ulic po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.

Slováci požadovali změny ve vládě i v policii, chtěli spravedlnost a slušnost. A celkem logicky ji chtějí i nadále.

Co by bylo bez vraždy? 

Právě v tom je ale první problém. Čaputová (nebo někdo jí podobný) by zřejmě nebyla tak jasnou favoritkou prezidentského souboje, kdyby se na Slovensku vloni tohle všechno nestalo.

Je to vidět i na preferencích vládní strany SMER, která se stále drží na dvaceti procentech voličské podpory nebo i výše. Pokud tedy z Česka obdivujeme slovenské občanské vzepětí, trochu nám uniká jeho bezprostřední spouštěč – dvojnásobná vražda, kterou bychom si u nás rozhodně nepřáli.

Právě SMER vloni utrpěl zdánlivě nenahraditelné ztráty. Po letech opustil premiérský post Robert Fico, který už rok jako předseda strany zůstává v pozadí. Strana čelila hněvu demonstrantů kvůli prorůstání mafie a organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky.

Kdyby se ale teď konaly parlamentní volby, strana by pravděpodobně znovu byla hlavním adeptem na sestavení vlády.

Ani případné zvolení Čaputové tedy SMER ze slovenské politiky rozhodně nevymaže. Stejně jako samo o sobě nezmenší podporu krajně pravicové Lidové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby.

Desetiprocentní fašisté 

Kotleba v prezidentských volbách skončil čtvrtý se ziskem deseti procent hlasů a stejnou podporu by podle části průzkumů měla i jeho strana v parlamentních volbách. Zopakujeme si: deset procent pro fašisty, slušné prezidentce navzdory.

A pak je tu ono "vyslyšené volání po změně". Ta ovšem nepřichází s Čaputovou, ale přišla už před pěti lety, když se prezidentem stal Andrej Kiska. Tehdy Slováci vybírali nástupce nevýrazného a jasně provládního prezidenta Ivana Gašparoviče, který o sobě sám říkal, že je "jakoby členem SMERu". Kontrast mezi Gašparovičem, někdejším spojencem Vladimíra Mečiara, a nováčkem Kiskou bez politických zkušeností, nemohl být větší.

Skutečný obrat ve slovenské politice ale nepřijde, dokud strany symbolizující onu změnu neuspějí nejpozději příští rok ve volbách, což vzhledem ke stále silnému SMERU nebude jednoduché.

Pravice je už od pádu vlády Ivety Radičové v roce 2011 roztříštěná a prezidentka Čaputová – pokud se do funkce nakonec dostane – jí sama o sobě volby nevyhraje.

Stejně jako v končící éře prezidenta Kisky se tak může stát, že hlava státu bude hlavně protiváhou a korektivem vlády, ve které jsou momentálně kromě SMERu také nacionalisté ze Slovenské národní strany a maďarsko-slovenská strana Most. Nositelem reálných změn je ale hlavně vláda, o čemž se přesvědčil i odcházející Kiska.

Je opravdu co závidět? 

Když hodnotíme situaci u sousedů, neuškodí se pro jednou neptat "Je lepší prezident Kiska, nebo Zeman?", ale "Jaké vlastně je současné Slovensko?" Má politiky, kteří se odmítají vzdát moci (SMER), silné extremisty (Kotleba) a rozdělenou společnost (konzervativci vs. liberálové). Nezdá se, že by to byl výčet tolik odlišný od toho, který známe z Česka.

K tomu přidejme ještě situaci ve slovenských veřejnoprávních médiích, odkud loni odešla řada novinářů kvůli neshodám s vedením – a o které se v Česku příliš nemluví. Právě za svobodu médií se také loni demonstrovalo na slovenských náměstích.

Tuzemská ČT a ČRo přes všechny turbulence a politické tlaky zůstávají silnými a svébytnými mediálními domy. O slovenském RTVS se to zdaleka tak jasně říct nedá.

A nakonec srovnání obou zemí v žebříčku vnímání korupce Transparency International za rok 2018. Slovensko skončilo 57. Hůře je na tom už jen pět evropských zemí. Česko bylo na 38. příčce.

Není to sice zdaleka důvod pro nadšení a vavříny, můžeme si ale právem položit otázku, jestli je současnému Slovensku opravdu tolik co závidět.

Vojtěch Berger pro Ústav nezávislé žurnalistiky