Německý Ludendorffův most se klenul přes řeku téměř přesně v severojižním směru mezi Erpelem na pravém břehu Rýna a Remagenem na břehu levém. Stál daleko od všech větších dopravních tras, protože nikdy nesloužil a ani neměl sloužit civilní dopravě, ale čistě vojenskostrategickým účelům. Nesl jméno jednoho z hlavních německých vojenských stratégů - generála Ericha Ludendorffa.

Po dokončení už nebyl potřeba

Most měřil 398 metrů, vedly přes něj dvě kolejové trati a lávka pro pěší. Trasa byla navržena už v roce 1912 a měla v případě války umožnit co nejrychlejší přesun německých jednotek a vojenských zásob do boje proti Francii. Součástí trasy byl vedle samotného ocelového mostu i 383metrový tunel skrz Erpelskou skálu. Trasa byla dokončena až ve druhé polovině první světové války, kdy už německé jednotky byly beztak daleko na francouzském území, a most ani tunel tak už v podstatě nebyly potřeba.

Konstrukce se čtveřicí mohutných obranných věží připomínala spíše pevnost než most. Ani po válce nebyl most vhodný pro civilní dopravu, mezi Francouzi obsazeným levým břehem a pravým německým jezdilo jen málo vlaků a ani po stažení cizích jednotek se na tom mnoho nezměnilo. Využívali jej především chodci, takže byl vlastně čímsi na způsob největší a nejdražší lávky všech dob.

Most měl v případě potřeby vyletět do vzduchu, aby nepadl do rukou nepříteli

Už v době plánování se počítalo se zbudováním zvláštních komor na trhavinu. Hned na začátku druhé světové války sem pak bylo umístěno více než půl tuny dynamitu, aby bylo možné most v případě útoku francouzských či britských jednotek vyhodit do povětří. Po úspěšném západním tažení wehrmachtu se ale zdálo, že už to nebude třeba, a tak se v červnu 1940 zase nálože odstranily a most se stal strategicky zcela bezvýznamným.

Na přelomu let 1944 a 1945 byl terčem spojeneckých náletů, jejichž cílem bylo odříznout wehrmachtu ústupovou cestu na pravý břeh Rýna. Nálety ale nebyly příliš úspěšné, a tak byl most ještě počátkem března 1945 víceméně netknutý.

Americké a britské velení se ale přesto smířilo s tím, že žádný ze čtyř desítek mostů přes Rýn neobsadí. Němci totiž mosty zpravidla vyhodili do vzduchu nejpozději v okamžiku, kdy se k nim Spojenci přiblížili.

Explodoval, ale zůstal stát

Sedmého března po poledni to ale devátá americká obrněná divize přece jen zkusila a na most zaútočila, byť počítala s tím, že je připravený k odpálení. A také byl. Německý velitel jej sice před půl čtvrtou odpoledne nařídil vyhodit do povětří, ale v komorách byly tou dobou jen tři metráky slabší průmyslové trhaviny. Ozval se mohutný výbuch, ocelová konstrukce se nadzvedla, ale opět dopadla zpět na své místo. Byla poškozená, ale zůstala stát.

O čtyřicet minut později už se američtí vojáci dostali přes most na druhý břeh a zlomili německou obranu v obou věžích a u vjezdu do tunelu. Spojenci se tak zmocnili mostu přes Rýn - prvního a jediného. Poškozený most se ještě do večera podařilo provizorně opravit, aby unesl tanky, a během 24 hodin se přes řeku dostaly dvě kompletní brigády, celkem osm tisíc mužů.

Adolf Hitler zuřil a nařídil most zničit za každou cenu. Luftwaffe a dělostřelectvo pálily, co to šlo, ale nebylo to nic platné. Dokonce byla na most vystřelena i raketa V-2, ale minula cíl.

Dobytí Ludendorffova mostu zkrátilo válku o několik týdnů

V následujících téměř deseti dnech se přes most dostalo na východní břeh devět spojeneckých divizí, čímž překonaly poslední obrannou linii třetí říše. Sedmnáctého března 1945 už konstrukce neustálé přejezdy těžké techniky nevydržela a most se zřítil, přičemž zahynuly na tři desítky amerických vojáků. Tou dobou ale byly již přes Rýn postaveny mosty pontonové a bylo zajištěno předmostí.

Postupu Spojenců tak už nestálo nic v cestě. Jejich nečekaný úspěch v boji o Ludendorffův most zkrátil podle expertů válku v Evropě o několik týdnů. Po válce už most nebyl obnoven, koleje byly vytrhány a v polovině 70. let byly z řeky odstraněny i pilíře. Ze stavby se tak zachovaly jen dva páry masivních obranných věží na obou březích Rýna, které dnes spadají pod památkovou ochranu.

Koho by mrzelo, že už slavný most v reálu nikdy neuvidí, ten se může zajet podívat alespoň kousek od Prahy do Davle. Tamní starý most – mimochodem postavený už v roce 1904 - si totiž právě „zahrál“ roli toho Ludendorffova ve slavném americkém válečném filmu Most u Remagenu. Stačilo k němu postavit kopie obranných věží, falešné koleje, slepý tunel – a kulisa byla hotová. Během natáčení ale došlo v srpnu 1968 k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Filmaři měli utrum a snímek se musel dotáčet v Itálii a v Německu.