„Ujasněme si tedy, že dosud i manželé, kteří jsou schopni se spolu na všem podstatném dohodnout (tj. o nezletilých dětech i majetku, případně i o vyživovací povinnosti mezi manžely), musí v každém případě „před soud“ a musí absolvovat minimálně jedno soudní jednání v řízení opatrovnickém (v řízení o nezletilých dětech, pokud se v manželství děti narodily) a jedno soudní jednání v řízení o rozvodu. To celé lze časově ohraničit, v lepším případě, jako šest měsíců až jeden rok, než jsou manželé skutečně rozvedeni“, říká Mgr. Lucie Martin Nešporová, advokátka v LN Law Office Prague.

„Zaujalo mne několik článků na toto téma, v nichž autoři z řad odborníků, spíše zdůrazňovali negativa novely“, dodává advokátka. „Vyjadřovali zejména své obavy z opuštění jakéhosi přísnějšího režimu ochrany nezletilých dětí, kdy tedy dohoda rodičů vyžaduje v každém případě schválení soudem. Vyjadřovali své obavy, že dohoda mezi rodiči „bez dohledu“ soudu a orgánu sociálněprávní ochrany dětí (tzv. sociálky) by mohla být uzavřena na úkor práv jejich dětí a připravila by tak děti narozené v manželství o jakýsi benefit prvotního přezkumu sezdaných rodičů mocí soudní“. Jako příklady jsou uváděny situace, kdy např. jeden z rodičů může být pod výrazným vlivem druhého rodiče a tento dominantní rodič by tak mohl donutit podstatně slabšího rodiče k podpisu dohody, která by ale více reprezentovala zájmy dominantního rodiče, než nezletilého dítěte. Mnoho skeptiků připravované novely uvádí, že jsou to právě soudci a advokáti, kteří vnáší do řízení „pojistku“ pro nezletilé. Existují i  názory, že by řízení týkající se nezletilých dětí, měla zůstat v nezměněné podobě i nadále, ale dohoda bez účasti soudu by se měla týkat jen rozvodu.

Advokátka Lucie Martin Nešporová, která se rodinnému právu věnuje, dodala: „Aniž bych se chtěla přiklánět na tu či onu stranu a jsem si vědoma i toho, že můj názor může popudit, dívám se na věc z trochu jiného úhlu. Konkrétně z pohledu advokáta, který se aktivně agendou rozvodů a péče o nezletilé zabývá. Vycházím z principu, že rodiče ve smyslu § 876 odst. 1 občanského zákoníku vykonávají ve vzájemné shodě rodičovskou odpovědnost. Podle § 877 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná, rozhodne na návrh rodiče soud. Vycházíme-li tedy z předpokladu, že i rozvádějící rodiče mají stále tu stejnou rodičovskou odpovědnost, o které hovoří občanský zákoník, a předpokládáme-li, že rodiče jednající ve shodě, jednají v zájmu svých dětí, nevidím důvod, proč by se měli rozvádějící se rodiče obracet na soud, jen proto, že se rozvádí. Kdyby se nerozváděli, tak by přece schválení soudu k tomu stejnému rozhodnutí totiž vůbec nepotřebovali. Již jen sama skutečnost, že jsou schopni se dohodnout, pro mne znamená, že se snaží jednat v zájmu dítěte. Proč by je měl tedy stát nutit chodit k soudu? Pokud se dva rodiče dohodli za normálních okolností např. na výběru školy pro své nezletilé dítě, soud rovněž nepřezkoumává, zda je vybraná škola skutečně v zájmu nezletilého a zda se ke shodě náhodou nedospělo z důvodu dominance jednoho z rodičů“.

Buďme navíc zcela upřímní. S ohledem na 59 089 dětí, o nichž rozhodovaly v roce 2018 soudy v České republice, chceme skutečně věřit tomu, že reálně funguje jakýsi „dohled na zájmem dítěte“? Vysoké zatížení soudů při vyřizování opatrovnických agend, včetně těch, kde mezi rodiči shoda existuje, způsobuje dle názoru advokátky, že některé soudy a OSPODy (neboli tzv. sociálky) k opatrovnickým řízením přistupují jako k „sériové výrobě“. Podle § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních má totiž soud vydat rozhodnutí ve věci péče o nezletilé s největším urychlením, zpravidla do 6 měsíců. „Přestože jsou soudy nuceny „bdít“ nad zájmem dítěte, jsou současně v časovém presu, není tedy zcela neobvyklé, že si předseda senátu na soudní jednání v takovéto věci vyhradí 30 minut. Při vší úctě ke schopnostem soudců se domnívám, že ani v případě dohody rodičů nelze bezpečně zjistit během 30 minut, jaké jsou skutečné poměry v rodině, zda návrh dohody rodičů je jejich skutečnou vůlí, anebo zda některý z rodičů jednal pod nátlakem dominantnějšího rodiče. Naopak, vycházím-li ze zkušenosti,  že např. soudu byl předložen návrh dohody ke schválení, přičemž ta samá dohoda reálně funguje mezi rodiči již delší dobu, avšak soudu se zdála taková dohoda nevykonatelná, dohodu schválil jen zčásti a rodiče se ocitli v situaci, kterou by nejlépe vystihovalo přísloví: „vlk se nažral, koza zůstala celá“. Bohužel soud z této dohody vytvořil jakýsi paskvil, který rozhodně neobsahuje vše, co si rodiče sjednat chtěli a co by vystihovalo reálně existující stav a poměry. Podstatná část ujednání rodičů totiž chybí. A důvod? Soudce se „nemohl“ hledáním po něj přijatelného a vykonatelného řešení zabývat, neboť si na jednání vyhradil právě oněch 30 minut. A opatrovník, čili OSPOD? Ten přitakal v zájmu nezletilého soudu. Jedná se pochopitelně o jeden z mnoha případů a jsou i případy, kdy se soud poctivě otázkou poměrů v rodině zaobírá, stejně jako OSPOD, nicméně to rozhodně není pravidlem, stěžuje si Mgr. Lucie Martin Nešporová.

Z pohledu advokátky „ochrana zájmů nezletilého“ v opatrovnických řízeních vypadá lépe napsaná v zákoně než v praxi. Konstatuje, že např. OSPODy jsou velmi často zcela neaktivní (pochopitelně nelze generalizovat), nevyjadřují se ani k návrhům účastníků, ani k faktické situaci a ani aktivně nekonají, pokud jim vyloženě soud takovou povinnost neuloží atd. Úřady sociálněprávní ochrany dětí jsou zřejmě natolik zahlceny vyřizováním agend, že jejich dohled na zájmem nezletilých dětí je často jen velmi teoretický. „Uvědomíme-li si, že v každém řízení, které je vedeno u soudu, musí mít dítě ustanoveného opatrovníka, znamená to v praxi, že v roce 2018 byl opatrovník ustanoven 59 089 krát. Zásadním problémem je i to, že kolizním opatrovníkem je ustanovována instituce, nikoliv konkrétní osoba. Opakovaně se tedy při soudních jednáních stává, že zástupce OSPOD, který se dostaví k jednání, vůbec nezná obsah spisu, k obsahu spisu se nevyjadřuje (čímž příliš zájmy dítěte nehájí, upřímně řečeno) a v závěrečném návrhu přednese návrh, který mnohdy vyrazí dech“, dodává.

Na toto téma by se dalo jistě dlouze psát. „Sleduji i mnoho diskusních skupin na sociálních sítích. Dle mého názoru, rodiče by měli skutečně mít právo rozhodovat o osudu svých dětí bez jakéhokoliv omezení, a to i když se rozvádí, pokud jednají ve shodě. Vždyť rozsah výkonu rodičovské odpovědnosti může omezit jen soud, a to jen z velmi závažných důvodů“, zdůrazňuje Mgr. Lucie Martin Nešporová. Proč by tedy rodiče, kteří se rozvádí a jsou schopni se dohodnout, měli  být vláčeni před soud? Není již samotný rozpad „rodiny“ dostatečně traumatizující? Proč by se manželé nemohli dohodnout na rozvodu bez zásahu soudu? Současnou koncepci tzv. nesporného rozvodu považuje advokátka za značně zastaralou, pro stát za ekonomicky zatěžující a pro účastníky za zbytečně psychicky i finančně náročnou. Má zato, že „dohled“ soudu  na rozvodem a péčí o dítě by měl fungovat jen v případě sporu. Kde není sporu, není přece důvodu řešit věc soudní cestou.