První potvrzený útok neznámé šelmy byl zaznamenán ve Francii 30. června 1764, kdy bylo na poli nalezeno strašlivě znetvořené tělo čtrnáctileté pastýřky Jeanne Bouletové ze Saint-Étienne-de-Lugdarès. Brzy se začaly hromadit zprávy o dalších mrtvých tělech, kterým někdo ukousl hlavu a vyrval vnitřnosti.

Je to vlk - a není to vlk

Ti, kdo útok podivného stvoření přežili, je nejčastěji popisovali jako velmi neobvyklého vlka, velikostí odpovídajícího spíše krávě a se srstí připomínající barvou jelena s tmavým pruhem na zádech. Vlkovi se zvíře podobalo pouze ocasem a zadkem. Obrovská hlava s malýma ušima měla špičatou tlamu plnou obrovských zubů, velmi silné tlapy byly zakončené čtyřmi drápy, mnohem mohutnějšími než u ostatních vlků.

Překvapivé bylo také to, že zvíře zjevně nenapadalo pasoucí se dobytek, ale mělo spadeno na lidi. Mnohé z obětí byly děti a ženy, zatímco dospělým mužům se bestie spíše vyhýbala. Zpočátku útočila na pastevce a osamělé pocestné, později si troufala i na větší skupiny.

Boží trest?

Někdy ale člověk zvítězil. Je známý případ, kdy se šesti kamarádům podařilo příšeru zahnat, když se snažila zatáhnout do bažin osmiletého chlapce. Útočící bestii se v srpnu 1765 ubránila i sedmnáctiletá Marie-Jeanne Valetová. Méně štěstí měla 35letá Jeanne Jouveová, která se snažila na zahradě vyrvat šelmě své dvě děti. To mladší z nich zvíře odtáhlo, starší šestileté bylo těžce zraněné a o několik dní později zemřelo.

Církev mělo jasno: Boží trest za hříchy. A skutečně měly masakry – byť vzdáleně – s náboženstvím něco málo společného. Úřady totiž podezřívaly oblast Auvergne, že se zde ukrývají hugenoti, kteří měli od zrušení nantského ediktu v roce 1685 zakázáno praktikovat své náboženství. Ve snaze zabránit jim v případné vzpouře, zabavily úřady všechno, co by se dalo použít jako zbraň. Obyvatelé tak byli vydáni bestii napospas, protože noži a vidlemi toho proti ní mnoho nezmohli.

Tři roky zvíře řádilo v odlehlých oblastech Auvergne. Úřady nakonec zahájily velký hon na vlky, král Ludvík XV. dokonce na dopadení bestie vypsal odměnu. Lovci zabili stovky vlků, včetně několika obzvláště velkých exemplářů, neznámý tvor však vraždil dál. Celkem bylo napočítáno 240 útoků na lidi, až 112 z nich zahynulo, na osm desítek vyvázlo se zraněním, zbytek přežil bez úhony, ale s pořádným leknutím.

Stříbrná kulka pro vlkodlaka

V roce 1767 nakoupil markýz d‘Apcher zbraně a dal dohromady nejlepší lovce. Byl mezi nimi i hospodský Jean Chastel, který byl přesvědčen, že se jedná o vlkodlaka. Proto si pušku nabil stříbrnými náboji, které nechal v kostele posvětit. Devatenáctého června 1767 se mu podařilo šelmu skolit, v žaludku se našly lidské pozůstatky. Zvíře bylo vycpáno a vystaveno na markýzově zámku, později ale zahlodal zub času a hnijící vycpanina musela být spálena.

Podle zprávy byl trup zvířete 127 centimetrů dlouhý a 77 centimetrů vysoký. To by mohlo odpovídat velkému vlkovi, podle jiné interpretace to ale mohla být i hyena skvrnitá, která mohla utéct ze soukromé zoologické zahrady nějakého šlechtice. Že by šlo o lva, je spíše nepravděpodobné. Podle některých biologů mohlo jít o křížence vlka s velkým psem. Takoví jedinci totiž bývají mimořádně agresivní a na rozdíl od svých divokých předků se nebojí lidí.

Jiná teorie dokonce předpokládá, že šlo o dílo psychopata, který si přivezl z ciziny a vycvičil exotické zvíře. Dokonce není vyloučeno, že v tom měl prsty i syn samotného Chastela, který nakonec řádění synova „domácího mazlíčka“ učinil přítrž. Každopádně je jisté, že pravdu o Gévaudanské bestii se už nikdy odhalit nepodaří.