Proč to nejhodnější lidé mají v životě nejtěžší? Možná jste jedním z nich
27. 7. 2025 – 15:02 | Magazín | Natálie Kozak
Někdy to s dobrem přeženeme. A pak místo harmonie přichází frustrace. Proč některé ctnosti, jindy obdivované, působí v nadbytku jako vlezlý parfém?
1. Vynucená pozitivita
„Usmívej se, i když se rozpadáš.“
Na první pohled jste jako paprsek slunce- nezdolně veselí, plní útěchy a dobrých slov. Ale po chvíli začne být vaše laskavost dusivá. Lidé mají pocit, že vaše neustálé „všechno bude fajn“ je spíš popírání než podpora.
Když člověk truchlí a vy se usmíváte s radou typu „najdi si na tom to pozitivní“, může to znít jako: „Tvoje bolest mě obtěžuje, tak ji zabal do úsměvu.“
Pozitivita bez empatie není útěcha, ale odtažitost maskovaná úsměvem. Empatie neznamená „zlepši se“, ale „jsem s tebou v tom, co prožíváš.“
2. Upřímnost bez brzd
„Řeknu ti to na rovinu… i když to zabolí.“
Transparentnost je v mezilidské komunikaci klíčová. Ale existuje hranice, kdy se pravda mění v neomalenost. Můžete mít pocit, že pomáháte, ale často se stáváte spíš solí v ráně.
Říct kolegovi, že vypadá hrozně těsně před důležitým meetingem, není upřímnost. Je to zbytečná destrukce.
Pravda bez laskavosti není odvahou, ale necitlivostí. Úspěšná komunikace není jen o tom „říct to“, ale jak a kdy to říci.
3. Nadměrná organizace
„Bez plánu? To jako vážně?!“
Milujete strukturu, kalendáře a seznamy? Skvělé. Ale pokud očekáváte totéž od všech okolo, můžete v nich spíš vyvolat stres než obdiv. Váš partner nechce, aby byl sobotní brunch řízený jako operace srdce.
Nadměrná kontrola dusí lidskost. Někdy chceme jen tak být. Bez cíle. Bez KPI.
Za přehnanou strukturou bývá často úzkost a potřeba kontroly. Ale blízkost vzniká ve chvílích neplánovaného, tam, kde necháme chaos, a tím i druhého člověka vstoupit.
4. Maraton komplimentů
„Jsi naprosto úžasná… jak jsi skvěle zavřela ledničku!“
Chvála je krásná. Ale i chvála může unavit. Když je vše „boží“, „dokonalé“, „nejvíc“, ztrácí to váhu. Navíc to začne působit falešně, jako byste něco skrývali, nebo se snažili manipulovat.
Ocenění má smysl, jen když je specifické a upřímné. Jinak se stává šumem nebo dokonce podezřením. Lidé chtějí být viděni, ale opravdově, ne plošně.
5. Optimismus bez brzd
„Něco končí, něco krásného začíná…“- jo, ale zrovna teď to bolí.
Když vás život kopne do žeber, nechcete slyšet, že „všechno se děje z nějakého důvodu“. Chcete slyšet, že to bolí a že to někdo chápe. Hyperoptimismus v těžkých chvílích zní jako výsměch.
V těžkých emocích není prostor pro skákání přes duhu. Validace pocitů („Tohle musí být hrozně těžké“) je často největší dar, jaký můžete dát.
6. Suchá logika
„Tak tady máš tři kroky, jak se přestat trápit.“
Je krásné chtít druhému pomoct. Ale ne každý problém má řešení a už vůbec ne okamžité. Někdy potřebujeme spolubytí, ne mentora. Když partner pláče, nechce návod. Chce pochopení.
Nabízení řešení je často nevědomý útěk před vlastní nejistotou. „Nevím, co říct, tak ti to opravím.“ Ale vztahy nejsou opravy. Jsou přítomnost.
7. Všichni přátelé jsou přátelé všech
„Pozvala jsem ještě Lucku, Karla, Aničku a…“ - a kde jsi ty?
Touha spojovat lidi je skvělá. Ale někdy si blízcí přejí být jen s vámi, bez třetích osob, bez veřejnosti. Intimita potřebuje prostor, ticho, výlučnost. V opačném případě vzniká rozmazanost a nepochopení.
Lidé si nevytvářejí vztahy kvůli kolektivnímu zážitku. Ale kvůli jedinečnému spojení. Ne každé pozvání je vhodné. A ne každý večer je na seznamování.
8. Soucit bez činu
„To je mi líto…“ A ticho.
Empatie bez následku se často mění v prázdné gesto. Když vám někdo svěří bolest a vy odpovíte jen účastí, ale bez nabídky pomoci, může mít pocit, že jeho slova vyšuměla.
Skutečná empatie je aktivní. Nemusíte řešit celý problém. Stačí říct: „Chceš, abych ti zavolala zítra?“ nebo „Můžu ti něco uvařit?“ Akce mění soucit v péči.
Na závěr: Ani dobro se nesmí přepálit
Ctnosti jsou krásné, ale jen pokud dýchají. Když jich je příliš, dusí. A tak jako v umění, i v životě platí, že krása tkví v rovnováze, kontrastu a jemnosti.
Dobro nesmí být
