Otisk z dětství, který se nedá smýt

Všechno začíná dávno před tím, než jsme si poprvé zlomily srdce. Ještě jako děti nasáváme svět vztahů doslova všemi smysly, sledujeme, co je „normální“, co je láska, jak se lidé milují, zraňují i smiřují.

Naše psychika si tehdy vytvoří scénář. Jakousi šablonu, podle které se jako dospělí zamilováváme. A ta šablona bývá často založená na vztazích s nejbližšími- otcem, matkou, babičkou, dědečkem... Právě oni nám „vypálí“ do hlavy obraz toho, co je intimita, blízkost, odmítnutí. A podle toho pak nevědomě vybíráme partnery, znovu a znovu.

Co nám chybělo, to hledáme

Pokud nám v dětství něco citově scházelo , ať už bezpečí, přijetí, něha, pochopení, snažíme se to později dohnat. A to i za cenu, že si opakovaně vybíráme špatně. Jako bychom si neustále zvali do života toho samého člověka v jiném těle. Doufáme, že tentokrát se už příběh přepíše a skončí dobře. Je to jako by část naší duše volala: Zkusíme to znovu. Tentokrát to vyjde. Tentokrát mě opravdu uvidíš. Tentokrát mě přijmeš. Jenže bolestivé scénáře mají tendenci se opakovat. A my se čím dál víc propadáme do pasti.

Moudří a úspěšní – a přesto citově uvěznění

Můžeme být silné, chytré, sečtělé, mít za sebou kariéru i vlastní dům. A přesto v nás stále může žít malá holčička, která marně čeká, že ji někdo konečně obejme tak, jak si zaslouží. Pokud jsme jako děti nedostaly prostor být samy sebou, mít vlastní názory a hranice, může se stát, že naše psychika uvízne v bodě, kdy se stále dokola snaží „vybojovat si lásku“ stejným způsobem jako kdysi.

Casting na staré role

Láska na první pohled, motýlci v břiše, neodolatelná přitažlivost... Ne vždy jsou dobrým znamením. Právě tahle „chemie“ může být signálem, že náš mozek rozpoznal známý vzorec a hbitě obsazuje role do starého scénáře. Přitahuje nás někdo, kdo nám připomíná chladného otce? Nebo dominantní matku? Vnitřně to známe. Je to „domácí půda“. A tak se znovu vrháme do boje o lásku, i když už jsme přísahaly, že nikdy víc. A milostný trojúhelník? Klasika. Pokud byl v našem dětství rodič „emocionálně nedostupný“, často znovu a znovu saháme po někom, kdo je vlastně už zadaný, zaneprázdněný- zkrátka nedosažitelný.

Když to „bezpečné“ nestačí

Zklamané, vyčerpané, se srdcem rozbitým na tisíc kousků se někdy stáhneme do bezpečí. Vybereme si partnera, který je klidný, hodný, stabilní. Vztah bez dramatu, bez bolesti a často i bez hlubšího propojení. Je to jako když zakotvíme v klidném přístavu. Ale místo radosti cítíme prázdno. Možná jsme si nevybraly lásku, ale úkryt. A když rány trochu zacelí, naše duše nás opět zavolá zpět do „hry“. A deska se začne točit znovu.

Kdy se to konečně zlomí?

Většina z nás v tom kolotoči zůstává. Ani si nevšimneme, že hrajeme roli, kterou jsme si nevybraly. A pokud ano, jen těžko nacházíme sílu se z toho vymanit. Je to práce na hluboké úrovni, tam, kde sídlí nevědomí. Bez pomoci zvenčí se to zvládá těžko. Právě proto může být klíčem psychoterapie- prostor, kde lze přepsat staré scénáře, uzdravit dětské rány a naučit se milovat dospěle: s respektem k sobě i k druhému.

Paradox změny: když vztah skončí

Bolest z rozchodu může být největší dar. Zní to krutě, ale právě v ten moment máme šanci se zastavit a zahlédnout vlastní vzorce. Uvidět, co nás vedlo k výběru partnera, co jsme do vztahu vkládaly a proč to nefungovalo. Teprve tehdy, když si projdeme touhle bolestí vědomě, máme možnost vystoupit z kruhu. Začít znovu, ale tentokrát jinak.

Neutíkat, nezavírat se

Když už nevíme kudy kam, někdy se uzavřeme úplně. Řekneme si: Stačí. Už nikdy. A přesvědčíme i sami sebe, že jsme v pohodě. Že lásku nepotřebujeme. Ale to je jen další vrstva obrany. Není to uzdravení, jen pauza. Hlavní je, aby se tahle pauza nestala trvalým stavem. Abychom se jednoho dne mohly vrátit s novým pohledem, novým srdcem, novým vnitřním nastavením.

Jak se z toho kruhu vymanit?

Začít se dá i pomalu. V bezpečí, v soukromí. Tady je několik prvních kroků:

1. Pište si deník pocitů. Zaznamenávejte si, co se ve vás děje, jaké emoce se opakují, kdy jste šťastní, kdy vás něco zraní. Už jen tím, že to napíšete, začnete skládat mozaiku.
2. Podívejte se zpátky. Zkuste sepsat příběh svých vztahů. Jak začínaly, jak končily, co vás přitahovalo, co chybělo. Jaké vnitřní potřeby jste se snažila naplnit? A podařilo se to?
3. Ptejte se sama sebe. Kdo jsem já ve vztahu? Co si zasloužím? Co hledám a co snáším, i když nechci?

Láska jinak. Láska vědomě.

Uzdravená žena nepřestane toužit po lásce. Jen už nehledá zachránce. Ví, že její hodnota nespočívá v tom, jak moc se pro druhé obětuje. Nečeká, že jí partner doplní chybějící díl. Už ho našla v sobě. A pak... pak přijde vztah, který není reprízou staré bolesti, ale novým začátkem.