Doby, kdy vysoké školy sestavovaly testy na přijímací zkoušky, jsou na části z nich nenávratně pryč. Některé vysoké školy, včetně tří ze čtyř českých a moravských právnických fakult, k výběru svých studentů využívají takzvané Národní srovnávací zkoušky soukromé společnosti Scio, slangově Scio testy. Uchazeč podá přihlášku ke studiu a samostatně se musí přihlásit na termín zkoušek u společnosti Scio, případně na víc termínů. Zkoušky se konají v řadě měst v České republice i na Slovensku, včetně Sokolova, Prostějova nebo Vsetína, a jde je skládat i z domu za dodržení pravidel proti podvádění. Uchazeč může navštívit až šest termínů a Scio předá vysokým školám jeho nejlepší výsledek. Na základě jednoho testu se tak lze z pohodlí svého okresního města nebo dokonce z domácnosti dostat na desítky oborů vysokých škol v Česku i na Slovensku.

To vše zní až idylicky. Jenže: za každý jeden pokus uchazeč zaplatí 550 – 1 180 Kč, podle toho, kterou variantu zkoušky zvolí. Ano, už předtím, než uchazeč vůbec ke zkouškám jde, je rozdělen dle „třídního původu“ do tarifu. Test za 750 Kč v sobě na rozdíl od nejlevnějšího obsahuje to, že výsledky uchazeč obdrží do tří dnů po testu (ne až za týden), a k tomu dostane rozsáhlou analýzu jeho výsledku a srovnání s dalšími nedobrovolně testovanými, díky čemuž zjistí, jakou má v přijímacím řízení na vysněnou školu šanci. V nejdražší „VIP variantě“ je tištěný certifikát a zasílání informací na mobil.

Registrační poplatky za zkoušku na scio.cz | zdroj: scio.cz

Atmosféra, kterou ale Scio zjevně zcela záměrně kastováním studentů vytváří, přirozeně vede k tomu, že koupit si nejnižší tarif znamená být v kategorii „socka“. Už tak dost nerovné podmínky ještě Scio cíleně podporuje vytvářením dalších bariér v hlavě a rozdělováním lidí. Chudým je třeba připomenout, že jsou chudí.

Jediný způsob, jak se na školu dostat

O nedobrovolně testovaných má smysl mluvit, protože Scio testy jsou na řadě škol jedinou možností, jak být v přijímacím řízení úspěšný, protože je na nich celé posuzování předpokladů ke studiu postaveno. Například uchazeč o studium práva nebo řady ekonomických fakult se jim prakticky nevyhne. Někde slouží Scio testy jako způsob, jak být přijat bez skládání tamní přijímací zkoušky.

Na zmíněné právnické fakulty musí student absolvovat testy dva – Obecné studijní předpoklady a Základy společenských věd. Pokud by zkoušku složil na prvním termínu, i bez přípravy se nedostane pod tisícovku. A to se bavíme pouze o poplatku za vykonání zkoušky, ne o poplatku za podání přihlášky, které vybírají samotné vysoké školy. Ten obvykle činí okolo sedmi set korun. Za co jim uchazeč vlastně platí, když ani přijímací zkoušku samy neorganizují, zůstává nevysvětlenou otázkou.

Aby měl uchazeč šanci ve velké konkurenci obstát, je taktické jít na více termínů, kterých se koná celkem šest. Vysokým školám společnost Scio dodá nejlepší výsledek. Tím nejsou získané body, ale percentil – porovnání, jak si uchazeč stál ve srovnání s ostatními. Více termínů zvyšuje šanci úspěchu: přirozeně nejde zajistit, aby úlohy byly na každém termínu stejně náročné a aby na každý termín přišli stejně schopní účastníci (to se snaží Scio řešit takzvaným harmonizovaným percentilem).

Maturant, který si podá například tři přihlášky a půjde na tři termíny dvou testů, zaplatí za snahu dostat se na vysokou školu kolem 6 000 Kč. A to bez jakékoliv přípravy, která je fakticky klíčem úspěchu.

Byznys s přípravou na přijímačky nikomu nevadí

Proti mašinérii Scio testů se alespoň tu a tam objeví kritika. Novinářka a spisovatelka Tereza Boehmová v komentáři na Aktuálně.cz před lety upozornila na paradoxní lhostejnost veřejnosti k vlivu peněz na výsledky testování: „Zajímavé je, že v zemi, kde se velká část populace staví na zadní u poplatků u lékaře, spokojeně jezdí zadarmo vlakem a nadává na drahotu, jsme schopni bez mrknutí oka tolerovat, že se tu rozjel pro děti nepříjemný a stresující, ale velice kvetoucí byznys s přípravnými kurzy a testy.“ Michael Prokop ve Studentských listech zase správně upozornil, že sociální program Scia, který má pomoci nemajetným uchazečům, je absolutně nefunkční a rovnosti šancí nepomáhá.

Právě byznys s přípravou na testy je dalším zásadním problémem, který ještě více sociálně ekonomickou nerovnost uchazečů prohlubuje. Scio zneužívá toho, že na přijímací řízení si vybudovalo faktický monopol a každý uchazeč si raději koupí učebnice anebo lekce doučování u společnosti, která testy vytváří a sama nejlépe ví, co bude jejich obsahem.

Cvičebnice, které Scio pravidelně aktualizuje (každá aktualizace znamená ztrátu hodnoty předcházejícího vydání, a tedy nemožnost knihu poslat dál), vyjde na necelých 900 Kč; obě cvičebnice na Obecné studijní předpoklady a Základy společenských věd jde pořídit za zhruba sedmnáct stovek. Kromě obvyklých přípravných školení si je možné za necelých 14 tisíc zaplatit „kompletní přípravu“ na oba testy, zahrnující dvě publikace, individuální konzultace s lektorem a možnost účastnit se kteréhokoliv prezenčního kurzu pořádaného Sciem.

Spojení dvou na první pohled zcela neslučitelných rolí ale, zdá se, nikoho netrápí. Nevadí vysokým školám, nevadí správním soudům. Jak by přitom společnost pohlížela na to, kdyby státní Cermat nabízel vlastní kurzy a individuální lekce pro maturanty a za těžké tisíce učil studenty zvládat úlohy z maturitních didaktických testů? Proč je to u přijímaček na vysoké školy tolerováno, zůstává záhadou.

Scio oficiálně tvrdí, že týmy zaměstnanců, kteří se podílejí na vývoji testů, jsou oddělené od těch, kteří pracují na výuce kurzů a doučování. Z pozice uchazeče tomu můžeme a nemusíme věřit. V praxi tak vidíme, jaký problém představuje to, že vysoké školy svévolně bez zákonného zmocnění delegovaly výkon veřejné správy na soukromou společnost, bez zákonných záruk a náležité kontroly veřejným sektorem.

Tajemství víry v bezchybnost Scia

Argument vysokých škol, které Sciu věří (!), že vše funguje, jak má, že se s úspěchem u testů nekšeftuje a že se osobní údaje spravují v souladu se zákonem, naráží na absenci kontrolních mechanismů. Je s podivem, že prostředí vysokých škol, které jinak dbá na fakta, exaktnost a nutnost si věci ověřovat, zde spoléhá pouze na víru v to, že „dodavatel přijímaček“ má vše v pořádku.

Cvičebnice, které Scio ke svým testům vydává a za nemalé peníze uchazečům prodává, dlouhodobě neodevzdávalo do knihoven. Podle zákona o neperiodických publikacích je každý vydavatel knihy povinen zaslat několik výtisků nejvýznamnějším knihovnám v republice, například Národní knihovně v Praze a Moravské zemské knihovně v Brně. Společnost Scio svou povinnost léta porušovala a Magistrát hlavního města Prahy ji za to v létě 2020 potrestal pokutou ve výši celých 10 tisíc korun, proti níž se Scio nijak nebránilo. „Vězte, že tato situace nenastala snahou o zisk, ale pouze interní chybou,“ vysvětlovala pochybení tisková mluvčí společnosti Eva Pešková. Jenže to nebyla pravda: ani poté, co začaly první knihovny k doplnění publikací vyzývat, Scio nesplnilo svou povinnost vůči jiným knihovnám, dokud si o knihy neřekly samy. Zneužívalo toho, že si pochybení nikdo nevšiml, a proto necítilo potřebu problém napravovat, když to po něm nikdo nechtěl.

Nejedná se o maličkost: každý výtisk cvičebnice si mohli půjčit uchazeči, kteří by ušetřili peníze, o které by tak Scio přišlo na svých tržbách. Především ale tato epizoda svědčí o tom, jakou úctu Scio k dodržování zákonů má: jako nakladatelství s velkým zázemím si muselo být vědomo povinnosti odevzdávat knihy do knihoven. Pokud Scio porušovalo tohle, jak se stará například o osobní údaje statisíců uchazečů?

Soudní cesta?

Celým systémem Národních srovnávacích zkoušek, alibisticky podporovaným českými vysokými školami, dochází k zásadnímu prohlubování sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání. To je přitom ústavně zaručeno i v přístupu ke studiu na vysokých školách, kde Listina základních práv a svobod právo se zde vzdělávat podmiňuje schopnostmi občana a možnostmi společnosti. Majetkový status rodičů by neměl o přijetí na vysokou školu rozhodovat. Přesto to tak v České republice v současnosti je. Nerovnost v přístupu ke kvalitnímu vzdělání začíná už dříve, vysoké školy jsou dalším článkem řetězce, který ji prohlubuje.

Není to ale jediný právní problém, který se s touto podobou přijímacího řízení pojí. Účelem článku není všechny tyto aspekty rozebrat, to je spíše na diplomovou práci na právnické fakultě. Přesto i pro laika je dobré vědět, že rozhodnutí o nepřijetí na vysokou školu lze napadnout jak odvoláním, tak v případě neúspěchu u rektora správní žalobou, kde zákonnost rozhodnutí školy posoudí soud.

Námitky proti Scio testům jako jediné části přijímacího řízení se objevily, soudy na ně ale zatím příliš neslyšely. Z jejich rozhodnutí je vidět nepochopení celého systému Scio testů ze strany soudců. Když se naposledy zabýval Nejvyšší správní soud námitkou, že možnost opakovat více testů za peníze pomáhá movitějším uchazečům, reagoval takto: „K účasti v přijímacím řízení postačí absolvování pouze jednoho termínu Národních srovnávacích zkoušek, přičemž PF UPOL poskytovala uchazečům poukaz k bezplatnému podstoupení testu v jednom z termínů. K úspěšnému složení NSZ jsou rozhodující znalosti uchazeče, které opakování testu nemůže nahradit. Skutečnost, že systém organizace NSZ umožňuje uchazečům zkoušku vykonat opakovaně za účelem kompenzace případného špatného výsledku, tak nelze vnímat jako okolnost, která by určitý okruh uchazečů znevýhodňovala.“ Sluší se odpovědět: akorát, že vůbec. Každý, kdo si Scio testy prošel, ví, že výsledky jsou velmi kolísavé a absolvování více termínů významně zvyšuje šanci k přijetí. Osobní zkušeností to podporuje i autor tohoto článku, který vnímá její nespravedlnost i přesto, že z této možnosti sám profitoval.

Pokud jde o střet zájmů Scia spočívající v přípravě, soudci k tomu uvedli, že „nelze dovozovat, že by absolvování přípravných kurzů nabízených společností SCIO zásadním způsobem zvýhodňovalo jejich absolventy oproti těm uchazečům, kteří zvolili jinou formu přípravy“. Nic nemůže být dále od skutečnosti: pořízení cvičebnic od Scia, a ne od jiného nakladatelství, a absolvování přípravného kurzu uchazečům velmi významně pomáhá. Ostatně kdyby to tak nebylo, kdo by za to byl ochotný platit?

Nerovnost, která u mašinerie Scio testů bije do očí, vnímá každý maturant, uchazeč nebo student vysoké školy, který si tímto systémem musel projít. Doufejme, že ji časem zaznamenají a pochopí i soudci. Zatím pouze nepřesvědčivě argumentovali, proč je systém podle nich v pořádku.