Barevné lodě různých tvarů a velikostí se v posledních deseti letech ve velkém exportují do zahraničí. Toto výrobní odvětí se rychle rozvíjí. V zemi v současnosti působí kolem dvou stovek společností, které se loďařstvím zabývají. Sedmdesát procent loděnic je přitom právě v Dháce. Vyrábějí řadu plavidel - od nákladních přes trajekty, výletní lodě až k zásobovacím člunům a dalším typům.

Tradice výroby lodí má na území Bangladéše dlouho tradici. V 17. století, za éry Mughalské říše, se v loděnicích v Sandwipu a Čitagongu stavěly válečné lodě pro Osmany a plavidla z Čitagongu využili též Britové (nejen) v roce 1805 během bitvy u Trafalgaru.

Navzdory optimistickým, křiklavým barvám v loděnicích je ale současný život v Dháce nelehký. V patnáctimilionovém městě prudce přibývá obyvatel, které sužuje mnoho problémů.

Není tu dostatek pitné vody, obsah ucpané kanalizace se často rozlévá do ulic, dvě pětiny obyvatel živoří ve slumech a počet lidí přebývající v nejchudších podmínkách bude narůstat.

Každý rok se do přelidněné metropole nastěhuje téměř půl milionu nových obyvatel. Vedle ekonomických migrantů do Dháky přicházejí i takzvaní migranti ekologičtí, tedy lidé z pobřežních oblastí, kde život ztěžují dopady změny klimatu.

Sama Dháka pak každým rokem klesá níže a níže, a pokud se vyplní temné předpovědi, značná část města bude brzy zaplavena.

I tady jsou však památky, které stojí za návštěvu. Nejvíce jich stojí ve starém městě - například monumentální pevnost Lalbagh. Pochází právě z období Mughalské říše a obepínají ji hradby s osmihrannými baštami.

Je v ní například hrobka princezny Bibi Pari, dcery mughalského guvernéra Bengálska, která zemřela v 17. století krátce po svém zasnoubení. V pevnosti stojí ale i využívaná mešita a palác Diwan s lázněmi, který slouží jako muzeum.

Vedle stovek mešit, z nichž velice známá je například Hvězdná mešita, najdete v Dháce také Arménský kostel spjatý s ortodoxními křesťany, Růžový palác z roku 1872 nebo hinduistický národní chrám Dhakeshwari.