Z celkového počtu 1962 osob na palubě (včetně tří černých pasažérů) zahynulo při útoku kousek od irského pobřeží 1198 cestujících a členů posádky, včetně 128 Američanů, což o dva roky později přispělo ke vstupu USA do první světové války.

Osudná 202. plavba

Zaoceánský parník RMS Lusitania vyplul z New Yorku do Liverpoolu 1. května 1915. Šlo o 202. cestu lodi, která byla spuštěna na vodu v roce 1906. U britských břehů tehdy ovšem nebylo vzhledem k válečnému stavu mezi Británií a Německem bezpečno, protože zdejší vody křižovaly německé ponorky. Před zaoceánskými plavbami dokonce cestující varovala i německá ambasáda ve Washingtonu.

Parník Lusitania | zdroj: Profimedia

Německé torpédo napěchované 140 kilogramy výbušnin zasáhlo pravobok lodi 7. května ve 14:11, udělalo do trupu díru a výbuch navíc zničil nýtování na ploše nejméně 350 metrů čtverečních, takže trup následně nevydržel tlak vody. Několik vteřin po zásahu torpéda nastal také druhý výbuch a Lusitania šla po osmnácti minutách ke dnu. Jen pro srovnání: Titanic se po srážce s ledovcem udržel na hladině přes dvě hodiny.

Byla Lusitania jako pomocná loď britského Královského námořnictva legitimním cílem pro ponorku pod velením Walthera Schwiegera? Byla válečná munice na palubě příčinou druhého výbuchu? A poslala britská admiralita loď do ponorkami ohrožených oblastí záměrně, aby jejím potopením přiměla USA ke vstupu do války?

Civilní loď měla sloužit jako válečná

Lusitania měla být v případě války přestavěna na vojenské plavidlo, během první světové války ale i nadále sloužila jako civilní loď. Byla registrována jako pomocný křižník britského Královského námořnictva, ale to bylo z finančních důvodů. Rejdařství Cunard Line totiž od britské vlády obdrželo dotace a nanejvýš výhodný úvěr na stavbu dvou rychlých parníků pod britskou vlajkou. Podmínkou bylo, že tyto dvě lodě získají (neoficiální) Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantiku a v případě války budou k dispozici jako pomocné křižníky. To byla nabídka, kterou rejdařství prostě nemohlo odmítnout.

Předpokládaný tucet rychlopalných děl ale na lodi nikdy nebyl instalován, protože už v září 1914 se ukázalo, že parníky přestavěné na válečné lodě nemohou skutečná bojová plavidla ani zdaleka nahradit. Sloužily proto napříště jen pro převoz jednotek nebo jako lazaretní lodě.

Lusitania měla sice v době potopení na palubě několik stovek beden munice, ta ale podle expertů explodovat nemohla. Druhý výbuch tak s největší pravděpodobností způsobilo vznícení uhelného prachu po zásahu torpédem.

Pohřeb obětí z Lusitanie | zdroj: Profimedia

Záměrné obětování Lusitanie britským námořnictvem je pouhá spekulace, spíše tu šlo o souhru mimořádně nešťastných náhod.

Nešťastná souhra okolností

Schwiegerova ponorka během své mise potopila několik lodí, jedna z nich však unikla šikovným kličkováním. Stejný manévr měl učinit i kapitán Lusitanie William Turner, který to ale považoval za ztrátu času a spoléhal pouze na rychlost svého parníku. Potíž byla v tom, že Lusitanie musela kvůli mlze snížit rychlost a držet stálý východní kurs. Rázem z ní byl pro německá torpéda snadný terč.

Torpéda z roku 1915 nebylo možné řídit ani jinak ovládat, záleželo proto na přesných výpočtech. A Schwieger to spočítal dobře. Kdyby vystřelil o pět sekund dříve nebo o dvacet sekund později, jeho torpédo by cíl minulo.

Potopení Lusitanie nebylo podle tehdy platných pravidel námořního práva přípustné, ale zrovna tak není možné je jednoznačně kvalifikovat jako válečný zločin. Němci se bránili tím, že Lusitanii považovali - částečně právem - za vojenskou loď. Tragédii je ovšem také třeba vnímat na pozadí první světové války, která měla do té doby nevídané rozměry. Ponorková válka byla kromě toho reakcí na britskou námořní blokádu německých přístavů.

Kapitán Schwieger během první světové války potopil 49 lodí, zkázu Lusitanie ale přežil jen o necelého dva a půl roku. Zahynul i s celou posádkou v září 1917 poté, co s ponorkou najel na minu.