Největší dopadové krátery, které jsou na Marsu stále viditelné, vznikly před 3,7 až 4,1 miliardy let. Například pánev Argyre Planitia na jižní polokouli je široká přes 1100 kilometrů a zanechal ji po sobě dopad komety či asteroidu o průměru až 200 kilometrů.

Původ těchto obřích kráterů se zhruba shoduje s dobou, kdy vznikla řada rozvětvených marťanských říčních údolí. Náraz, který vytvořil Argyre Planitia, musel uvolnit tak mimořádné množství energie, že by to předčilo jakoukoli bombu vyrobenou lidmi nebo dokonce asteroid, který před 65 miliony let přispěl k vyhynutí dinosaurů.

Dlouhodobé teplé podmínky

Síla exploze je odhadována na ekvivalent 100 miliard megatun TNT. Obdobné nárazy tak podle odborníků musely zvýšit teplotu povrchu rudé planety o stovky stupňů.

Vědci se nyní domnívají, že takovéto zvýšení teploty nebylo jen rychlým vychýlením, ale že Mars díky němu získal dlouhodobě teplé podmínky.

Idea překotného oteplení je běžně spojována s Venuší. Odborníci jsou toho názoru, že díky blízkosti Slunce, které ohřívalo vodu, mohla vzniknout její oblačná atmosféra. Díky skleníkovému efektu se nakonec všechna voda z oceánů Venuše vypařila do atmosféry, kde ji ultrafialové světlo rozložilo na kyslík a vodík. Vodík poté unikl do kosmu a kyslík se navázal do hornin, takže je dnes povrch vyprahlý.

Počítače naznačují skleníkový efekt

Gigantické dopady, které Mars zažil, mohly zahřát planetu natolik, že se do ovzduší dostalo velké množství vodní páry a oxidu uhličitého, tedy skleníkových plynů. Počítačové simulace naznačují, že těchto plynů mohlo být v marťanské atmosféře dostatek, aby spustily dlouhotrvající překotný skleníkový efekt. Pouhý náraz, který vytvořil Argyre Planitia, mohl sám o sobě vyvolat řetězovou reakci.

Odborníci připomínají, že během takovéto překotné skleníkové fáze by povrch Marsu byl natolik horký, aby zde mohla být voda v kapalném stavu. Postupně ale marsovská atmosféra mohla začít působením ultrafialového světla ztrácet vodu obdobně jako Venuše, což by znamenalo ochlazení povrchu planety.

Marťanská jezera i říční sítě

Po kolapsu překotných skleníkových podmínek, ale ještě před následným velkým ochlazením, které znemožnilo výskyt tekoucí vody, mohla planeta být vlhká dostatečně dlouhou dobu. Během tohoto období se zde mohly vyskytovat deště, údolní říční sítě a povrchová jezera.

Odborníci prozatím s přesností nevědí, jak dlouho tyto fáze mohly trvat. Předchozí výzkumy nicméně odhadují dobu teplého klimatu přinejmenším na několik století.