"Co to dávají," zeptala jsem se otce a pak si všimla ve spodní části obrazovky červeného kraulu a došlo mi, že se dívám na aktuální zpravodajství. "Letadlo narazilo do jednoho z Dvojčat," prohlásil otec a takřka ve stejnou chvíli se v záběru objevil letoun, který neochvějně vplul do druhého sklobetonového kolosu.

Pamatuji si přesně pocit děsu kombinovaného se vzrušením z toho, že se děje něco mimořádného. Něco, co změní dějiny. Člověk si to sice neuvědomoval, ale historický význam okamžiku vytušil intuitivně jako zvíře, které cítí blížící se nebezpečí.

Pamatuji si také pocit absurdity z měkké sedačky pískové barvy, ze které jsem sledovala, jak se bortí s Dvojčaty i naivní pocit bezpečí amerického velmocenského kolosu. Neměla jsem strach, že by teroristé mohli zaútočit i na nás. Atentáty mě přesto zasáhly. Počtem obětí dostala tragédie 11. září celosvětový rozměr. Týkalo se to nás všech.

Pozdější spekulace a konspirační teorie pocit účasti, který při pohledu na zprávy z New Yorku prožívaly tisíce lidí včetně mě, sice obrousily, zcela ho ale nesmazaly. Stejně tak se mi do podvědomí zapsal i pocit adrenalinu z živého zpravodajství. Byla jsem téměř u toho. Sice prostřednictvím televize, ale viděla jsem to na vlastní oči. "Atentát na americký sen" se tak stal jeden z důvodů, proč se ze mě později stala novinářka. 

A co vy? Pamatujete si, co jste dělali před 14 lety, přesně 11. září?