Český rozhlas má přesně stanovené směrnice, jak postupovat v případě, že policie vyhlásí pátrání po pohřešovaném dítěti. Zpráva se musí dostat do vysílání a následně na web v co nejkratším čase. Popis dítěte, kde bylo viděno naposledy, výzva veřejnosti, aby pomohla s pátráním – třeba si někdo všiml něčeho podezřelého, dítě někde viděl, nebo si teď alespoň bude dávat větší pozor a možná zaznamená něco důležitého. Čistá práce s jasným smyslem.

Jaký přesně účel ale má online reportáž, která začíná titulkem: "Sledujeme pátrání po Elišce. Našla se bota, babička se zhroutila"? Jak může informace o zhroucené babičce přispět policistům k pátrání? K čemu slouží veřejné propírání soukromých facebookových statusů vyděšené Eliščiny matky, která v nich žádá okolí o pomoc?

Je skutečně nutné psát, že se rodina pohřešované dívky hroutí? To je snad samozřejmé. Vy byste se nehroutili? A jak by se vám líbilo, kdyby vám ve chvíli, kdy s vámi cloumá hrůza a zoufalství, reportér bulvární televize zaklepal na dveře a chtěl si natočit vaše neštěstí?

Vinit redaktory přitom nemá smysl, pracují na objednávku vedoucího vydání či šéfredaktora. Ten se zase zodpovídá majiteli, který chce pochopitelně za každou cenu vydělávat.  A vydělávat se na tom dá, protože existuje poptávka.

Paradoxní je, že diváci často nad reportážemi, které ždímou peníze z emocí, kroutí hlavou. Přesto se na ně dívají. Z pochopitelných důvodů nás zajímá, co se děje u souseda za plotem. Rádi koukáme lidem do oken, alespoň většina z nás. Nelezeme ale přece lidem přímo do bytů, tak to nedělejme ani prostřednictvím srdcervoucích reportáží. Neposkytujme sebe bulváru jako prostředníka pro snadný výdělek, neztrácejme lidskou důstojnost.