Ovlivnit něčí vzpomínky je jednoduché. Stačí k tomu obyčejný rozhovor

MAGAZÍN - Magazín autor: Hana Dubnová

Mysleli jste si, že vaše vzpomínky jsou jenom dílem vaší paměti? Chyba, druzí na ně mají mnohem větší vliv, než si jsme ochotni připustit. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

"Naše vzpomínky se sociální interakcí neustále mění. Lidé nám mohou implementovat vzpomínky, mohou nás přimět zapomenout nebo naše vzpomínky posílit," říká William Hirst z newyorské Nové školy pro sociální výzkum.

Pokaždé, když vedeme s někým konverzaci, upravuje se naše mysl a přepisují se naše vzpomínky. Žádné jiné bytosti na světě neumí pracovat s pamětí tak, jako lidé. Můžeme si večer po návratu z práce vybavit den a povyprávět ho doma partnerovi, nebo si třeba zavzpomínat jen tak sami na něco z dětství. "Můžete si třeba říkat, že včely si také pamatují, kde sbírají pyl. Jenže v tom není žádný záměr, jen předávání informací," tvrdí Hirst.

Když Hirst před více než deseti lety začínal s výzkumem, byl v té době jedním z mála odborníků, kteří zkoumali způsoby, jak interakce ovlivňuje naše vzpomínky. Od té doby se ale časy změnily a i laici vidí, jak například sociální sítě utvářejí a formují naši mysl a vzpomínky v ní uložené.

Jak tedy mohou druzí ovlivnit naši mysl?

1. Vzájemná brzda

Hirst o jevu mluví jako o "kolaborativní inhibici". Představte si, že vy a vaši kamarádi Jane a John jdete na fotbalový zápas, na kterém propukne na hřišti bitka. Po zápase si sednete a o rvačce se bavíte.

Dalo by se očekávat, že dohromady událost líp zrekonstruujete a pochopíte, co se stalo. I když ale skupina jako celek zaznamená víc než každý sám za sebe, zjistíte, že debatou se vaše vzpomínky mírně zhoršily. 

Třeba kvůli tomu, že John bude v debatě nejvýřečnější a nejhlasitější. Bude se ve svém barvitém popisu soustředit svůj úhel pohledu, takže postupně ve skupině převládnou jeho vzpomínky.

Jane mohla mít lepší výhled, dívat se zrovna na jiné hráče a třeba si všimnout podnětu, který rvačku způsobil. Ale tím, jak John mluvil a mluvil, své vzpomínky upozadila, až zapadly. "John v podstatě pohltil Janinu schopnost pamatovat si toho víc," vysvětluje Hirst.

Podle něj si tak zapamatujeme víc detailů, když si po události v klidu sedneme, zaznamenáme si, co jsme viděli, a až pak se o to podělíme s ostatními.

2. "Pomoc" se zapomněním

Diskuse o událostech ale mohou ovlivňovat i vzpomínky uložené v dlouhodobé paměti. Hirst opět na příkladu Jane a Johna vysvětluje, jak může John dopomoci Jane zapomenout. Vychází z toho, že když vzpomínáme, je naše paměť křehká a poddajná.

Předpokládejme, že John vypráví o svatbě, na které byl s Jane. Mluví o své slavnostní řeči (tím posiluje svou paměť), ale opomine se zmínit o bitce na tanečním parketu. Vzpomínky na rvačku lze stále ještě vyvolat pomocí asociací, ale Jane je díky Johnovi potlačila, protože se soustředila víc na jeho vyprávění.

Toto "mlčení" změní paměťovou stopu v mozku, takže si Jane bude v budoucnu hůř vybavovat detaily o zmiňované bitce.

Takže pokud chcete, aby někdo na něco zapomněl, trik je v tom, že vyberete jinou vzpomínku z dané události, kterou aktivujete paměť. Pak jí začnete dotyčného rozptylovat tak, abyste se zcela vyhnuli detailu, na který chcete, aby zapomněl. Postupně tak díky tomu nežádoucí vzpomínka vybledne.

3. Nakažlivost myšlenek

Když v roce 2003 v obchodním domě ubodali švédskou ministryni zahraniční Anne Lindhovou, svědci se téměř do jednoho shodli na to, že pachatel měl na sobě zelenou vojenskou bundu. Záběry z bezpečnostních kamer ale ukázaly, že byl oblečený do šedého svetru.

Jak se to mohlo stát? Ukázalo se, že policie nechala svědky sedět ve stejné místnosti, zatímco čekali na výslech. Tím, že spolu začali o události diskutovat, se navzájem ovlivnili a utvrdili v tom, co si myslel možná jen jeden z nich. Podle Hirsta je to ukázkový příklad, jak se může falešná vzpomínka šířit mezi lidmi.

Nakažlivost a snadnost šíření falešných vzpomínek zkoumala mimo jiné počátkem 21. století psycholožka Michelle Meadeová z Montanské státní univerzity. Dvojici vždy ukázala scénu z domácnosti a než došlo k samotnému testu, nesměli spolu o tom, co viděli, diskutovat.

Když jeden si pak jeden z páru během následného testu vybavil několik nepřesností, druhý je přejal brzy za své a byl schopný přísahat, že viděl to samé.

4. Výsev pochybností

Kromě toho, že nám známí mohou (ať už úmyslně, nebo nikoli) vsugerovat falešné vzpomínky, mohou také snadno zasít zrnko pochybností o vzpomínkách, kterým věříme. Fenomén studuje například psycholog Robert Nash z britské Aston University.

Nash tvrdí, že "nedůvěryhodné" vzpomínky jsou poměrně časté, což dokazuje i jeho nedávná studie, při níž minimálně čtvrtina účastníků popsala alespoň jednu spornou vzpomínku. Věří, že za každou z nich stojí nějaký člověk, který do ní vnesl pochyby.

Společně se svým týmem Nash provedl studii se stovkami účastníků, na základně níž rozdělil nedůvěryhodné vzpomínky do tří základních kategorií: 1) Vybavujete si živou vzpomínku, ale máte silné podezření, že se událost nestala. 2) Máte pocit, že se událost nestala, ale hádali byste se o tom. 3) Možná máte pocit, že si událost pamatujete, ale nejste si jisti detaily a vlastně ani tím, jestli se vůbec stala.

Někdy stačí drobné zaváhání a pochyby jsou na světě, proto Nashe zajímalo, jakou metodu lidé volí pro to, aby se ujistili, že si vzpomínají správně. Zjistil, že většina účastníků studie by si zvolila rychlejší a snadnější způsob ověření, tedy zeptat se rodiny a blízkých, který je ale zároveň nejméně důvěryhodný. Do deníků nebo například lékařských záznamů by se podíval málokdo.

Společné, byť navzájem ovlivněné vzpomínky spojují

I přes všechny chyby, které cizí lidé mohou vnést do naší mysli, naše vzpomínky z jejich "vstupů" nakonec těží. Formuje se díky nim naše mysl a posiluje přátelství.

V nedávné studii zkoumala psycholožka Nicole Iannonová z americké Purdue University vztahy mezi přáteli. Konkrétně porovnávala množství sdílených vzpomínek a pocitu "můžu se na něj obrátit, když si nemohu vzpomenout" s hloubkou přátelství.

Zjistila (ne překvapivě), že nejdelší, nejsilnější a nejdůvěryhodnější přátelství jsou ta, která jsou založená na mnoha propojených a sdílených vzpomínkách.

"Všechny vzpomínky utvářejí naši identitu a kolektivní vzpomínky mohou formovat naši kolektivní identitu," shrnuje Hirst s tím, že sice nejsme jedinými autory našich vzpomínek, ale to vše nás i přes pár negativ posiluje. 

Tagy: zahraničí paměť zajímavosti a kuriozity vzpomínky

Zdroje: BBC