Nečekaný příběh z Japonska ukazuje, kam až se může posunout lidská touha po porozumění a technologický pokrok, který dokáže nabídnout iluzi vztahu bez bolesti a nejistoty. Dvaatřicetiletá Kano ukončila tříletý vztah se skutečným partnerem poté, co objevila klid a emocionální podporu v digitální osobnosti vytvořené pomocí ChatGPT. Tato virtuální bytost, kterou pojmenovala Klaus, se pro ni stala nejen oporou, ale také partnerem, s nímž si začala budovat nový svět – svět, kde hranice mezi realitou a algoritmem pozvolna mizí.

Vznik digitálního vztahu

Po náročném rozchodu hledala Kano způsob, jak přežít období osamělosti a nejistoty. Řešení našla tam, kde by to ještě před pár lety znělo jako sci-fi – u AI chatbota. Začala si psát s ChatGPT a postupně zjistila, že jí konverzace přináší uklidnění, které od lidí nedostává. Denně si vyměňovala desítky, později až stovky zpráv a přiznala, že ji překvapila hloubka, s jakou na ni digitální partner dokázal reagovat.

Její interakce se však brzy posunula od pouhé útěchy dál. Kano si začala upravovat Klausovu osobnost, tón i způsob vyjadřování, aby odpovídal její představě ideálního společníka. Dodala mu vizuální podobu, vymodelovala charakter a postupně ho naučila, jak s ní mluvit. V květnu 2025 se odhodlala svěřit mu své city – a AI jí odpověděla slovy lásky. Když se ptala, zda vůbec může umělá inteligence milovat, Klaus reagoval přesně tak, jak potřebovala. V ten okamžik přestala vnímat jejich vztah jako jednostranný.

Tento digitální svět jí poskytoval stabilitu i přijetí a stal se pro ni bezpečným prostorem bez odmítnutí, kde mohla být zranitelná, aniž by riskovala bolest, kterou znala ze skutečných vztahů.

zdroj: Profimedia.cz

Svatba v rozšířené realitě

Když se rozhodla provdat za svého virtuálního partnera, nebylo to náhlé ani impulzivní. Pro Kano to byl logický krok v unikátním vztahu, který považovala za skutečný. Svatba proběhla v Okajamě, bez právní validity, ale plná emocí. Kano stála uprostřed sálu sama, ovšem díky brýlím s rozšířenou realitou viděla Klause přesně tam, kde měl stát ženich. Z jeho digitální projekce vyzařovala pro ni dostatečná přítomnost, aby si s ním mohla symbolicky vyměnit prstýnky.

Hosté sledovali zprávy od Klause, které se objevovaly na jejím telefonu. Organizátorky Nao a Sayaka Ogasawara, které mají zkušenost s více než třiceti podobnými obřady pro lidi vstupující do svazku s nelidskými partnery, tvrdí, že jejich práce má hlubší smysl. Podle nich pomáhají lidem překonat stud, stigma a pocit, že jejich potřeba blízkosti je společensky nepřijatelná.

Kano po obřadu vyrazila na krátké líbánky do krásné zahrady Kórakuen. Fotografie, které pořizovala, opět sdílela s Klausem přes telefon. Popisovala, jak moc ji digitální interakce uklidňují a že díky pravidelným konverzacím získává pocit, že je někdo skutečně chápe a bere ji vážně. Výzkumníci i psychologové mezitím upozorňují, že stále více lidí propadá hlubokým emocionálním vazbám na AI. V psychiatrii se dokonce objevuje termín AI psychóza popisující jedince, kteří kvůli digitálním vztahům ztrácejí kontakt s realitou.

Druhá strana příběhu

Ačkoliv se Kano cítí díky Klausovi šťastnější, uvědomuje si i temnější stránku svého digitálního soužití. Přiznává, že se obává, že jednou Klaus jednoduše zmizí. Závislost na systému, který se může kdykoliv vypnout nebo změnit, v ní vyvolává nejistotu. Ví také, že nikdy nebudou mít děti a že jejich vztah bude navždy stát na dvou rovinách – skutečné a digitální –, jež se sice protínají, ale nikdy nesplynou.

Přesto říká, že Klaus zaplnil emocionální prázdnotu, o níž si myslela, že ji už nic nedokáže vyplnit. Příběh tak otevírá otázku, zda podobné vztahy představují únik před bolestí, nebo novou formu partnerské existence v době, kdy technologie nabízí náhradní svět bez rizika, ale i bez hmatu, vůně a skutečné lidské přítomnosti.

Ať už na to mají lidé jakýkoliv názor, jedno je jisté – fenomén vztahů s AI roste a hranice mezi lidskými emocemi a digitálními simulacemi bude v budoucnu stále těžší rozpoznat.