Piráti tu jsou téměř tak dlouho, jak se lidstvo plaví po světových mořích, a existují dodneška. Známé stereotypy ale nemají s pravdou mnoho společného.

Klapky a náušnice

Klapka přes oko, která je zřejmě tím nejtypičtějším znakem, není z dob zlatého věku pirátství, jenž skončil někdy v první polovině 18. století, historicky doložená. Podle všeho se používala, ale zdaleka ne v takové míře, jak se nám knížky, filmy či ilustrace později snažily nakukat.

Pokud pirát či obecně námořník přišel o oko, nebývalo to zpravidla během boje, ale spíše v důsledku navigace pomocí sextantu či Jákobovy hole, kdy upřeně zíral do přímého slunce. Častěji se však klapka používala pro boj na lodi. Souboje se totiž vedly nejen na palubě, ale i v podpalubí. Muž, který sem vstoupil z jasného světla, byl oproti svým protivníkům adaptovaným na tmu ve značné nevýhodě, než se stihl rozkoukat. Oko pod klapkou ale už bylo přivyklé na tmu, takže si stačilo jen klapku přehodit, zdlouhavé rozkoukávání odpadlo a soupeři v podpalubí měli po výhodě.

Podobně praktický účel měly i náušnice, které rozhodně nebyly pro ozdobu a nosily je nejen piráti, ale námořníci obecně. Většinou šlo o kroužky ze zlata, které měly dostatečnou hodnotu na to, aby se za ně na kterémkoliv místě na zemi dala v případě úmrtí jejich nositele pořídit rakev a důstojný pohřeb. Šlo tedy spíše o jakousi formu pojištění.

Hák, dřevěná noha a lebka s hnáty

Dalším běžným zobrazovaným pirátským doplňkem bývají protézy končetin. Je pravda, že někteří piráti měli dřevěnou nohu nebo hák místo ruky, ale podle všeho to nebylo pravidlo. Na moři amputace končetiny mnohem častěji znamenala rozsudek smrti. Na lodích sice bylo lékařské vybavení a jeden z námořníků měl na starost zdravotnickou péči, infekce a ztráta krve ale bývaly nezřídka fatální. Pirát bez končetiny také do určité míry přišel o schopnost bojovat. Ztráta nohy nebo ruky ale automaticky neznamenala, že by člověk nemohl na lodi pokračovat - sloužit mohl například jako kuchař.

Piráti také běžně bývají zobrazováni v pestrém oblečení. Mohou mít volnou košili, šátek kolem hlavy a potrhané kalhoty zastrčené v ošoupaných botách jako kapitán Jack Sparrow z filmové série Piráti z Karibiku. Takový oděv ale neodpovídá realitě, stejně jako okázalá oblečení pirátů gentlemanů. Původ většiny podobných zobrazení lze vysledovat k americkému umělci Howardu Pyleovi, který se inspiroval španělskými bandity z konce 19. století. Námořníci včetně pirátů v 18. století nosili například volné, u kolen ustřižené kalhoty a haleny dlouhé až po stehna.

Dlouhý John Silver | zdroj: Profimedia

Přes široce rozšířený mýtus také většina pirátů neplula pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty (Jolly Roger). Někteří vyvěšovali čistě černou vlajkou, která znamenala, že berou zajatce. Naopak červená barva byla znamením krve a jisté smrti.

(Ne)zakopaný poklad

Skotský pirát William Kidd si sice svůj poklad zakopal, ale mezi ostatními byl vzácnou výjimkou. Piráti své pochybně získané výdělky většinou utratili za ženy a alkohol v přístavech. Zakopání pokladu ani není praktické, a to kvůli pohybům písku a přílivu, které mohou snadno způsobit, že pirát o poklad přijde. Piráti si navíc navzájem příliš nedůvěřovali a nemohli si být jistí, zda se ostatní lstivě nevrátí a nevykopou poklad sami. Jejich kořistí taky nebylo ve filmech a knihách tolik oblíbené zlato a stříbro, nejčastěji se jednalo o zboží a komodity včetně dřeva, kožešin, hedvábí, bavlny nebo koření.

Existují důkazy o tom, že řada pirátských posádek přijala kodex cti nebo stanovy, většinou pro udržení pořádku na lodi. Tyto kodexy upravovaly vše od způsobu rozdělování kořisti přes to, co se stane s piráty, pokud se zraní při výkonu služby, až po tresty za špatné chování a zacházení se zajatci. Některé z těchto textů se dochovaly dodnes - včetně kodexu Angličana George Lowthera a jeho posádky, který například přisuzoval odškodnění jedinci, jenž během potyčky přišel o končetinu.

Pokud pirát takový kodex porušil, je málo pravděpodobné, že by se musel za trest „projít po prkně“. Pro tuto praxi neexistují téměř žádné důkazy a proslavil ji zejména Ostrov pokladů z roku 1883 od skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona, který ale vyšel až 150 let po zlatém věku pirátství. Pokud provinilce čekal nějaký trest, většinou se jednalo o kýlování, kdy jej opakovaně pomocí kladky protáhli pod kýlem lodi. To byl trest mnohem krutější, protože oběti zemřely buď následkem krvácení z odřenin od drsného povrchu lodi, nebo se utopily. Jiné formy trestu zahrnovaly hození přes palubu, bičování nebo vysazení na pustém ostrově.

Lodě ne, zbraně ano

Jak připomíná magazín National Geographic, většina pirátů se také neplavila na španělských galeonách nebo dokonce fregatách jako už vzpomínaný Jack Sparrow a jeho Černá perla. Preferovali menší, obratnější plavidla, která jim umožňovala snadný únik před většími válečnými loděmi. V 16. a 17. století si nejčastěji vybírali šalupy, které byly rychlé a měly nízký ponor, čímž usnadňovaly únik do mělkých vod. Dalšími oblíbenými loděmi byly škunery.

Ilustrační snímek | zdroj: Profimedia

Naopak pokud jde o výzbroj, většina popkulturních vyobrazení pirátů odpovídá skutečnosti v tom, že měli rádi univerzální zbraně. Krátké námořní šavle se daly nejen použít k účinnému boji ve stísněných prostorách lodi, ale také k porcování masa. Piráti také rádi používali krátké střelné zbraně s trychtýřovitě rozšířeným ústím hlavně, tak zvané trombony. Na palubách pirátských lodí se běžně vyskytovala také děla, která se nabíjela běžnými dělovými koulemi, kartáčovými náboji nebo řetězovými střelami, což byly dvě dělové koule spojené řetězem, které se používaly na přeražení protivníkových stěžňů.

Ačkoliv si knihy, filmy a popkultura pirátství volně přizpůsobily podle svých představ, námořní lupiči, korzáři, flibustýři či bukanýři v různých podobách terorizují moře už přes dva tisíce let. Moderní piráti působí u pobřeží Somálska nebo Malajsie a vypadají úplně jinak než jejich vyobrazení ze zlatého věku. Jedna věc ale platí i pro ně - lidem nahánějí strach.