"Je zřejmé, že podezření z trestného činu přijímání úplatku (…) bylo založeno na nedostatečně podložených skutečnostech, které bylo možné ověřit jiným způsobem, než jaký byl orgány činnými v trestním řízení přípravném zvolen. V situaci, kdy uskutečněné odposlechy v daném směru nic neprokázaly, bylo nakonec přistoupeno k postupu, který měl být realizován na samém počátku celého řízení."

Je to trochu "právničina", ale smysl toho, co Nejvyšší soud říká, je zjevný. Oním postupem, který "měl být realizován na samém počátku řízení", je obyčejný výslech svědků. Ti totiž mohli jednoduše vysvětlit, že se bývalý liberecký policejní ředitel Miroslav Dvořák nemohl dopustit věcí, na které ovšem policie od soudkyně dostala povolení k odposlechu. (O případu jsme podrobně psali zde.)

Dvořákův případ je ukázkou toho, co se často děje na počátku trestního řízení, v době tzv. vyhledávání trestné činnosti. Policie má povolené odposlechy na základě mlhavého podezření, které později, v době, kdy už má přehled o jiné trestné činnosti, z obvinění úplně vypadnou. Přesně to se v Dvořákově případě stalo.

Za normálních okolností by soud takový odposlech vůbec neměl povolit. Právě nadužívání "uší" v situacích, kdy nejsou jednoznačné a konkrétní indicie, že se odposlouchávaný dopouští trestné činnosti, Vobořil kritizuje.

• Co se v justici kolem odposlechů v poslední době děje?

• Jak je možné, že státní zástupce a policie vůbec od soudů odcházejí s povolením pod takto nekvalitně odůvodněnými žádostmi?

Příčinou je částečná rezignace soudů, které odposlechy povolují, na kvalitní posouzení žádosti zejména v případech, kdy jsou podané žádosti nekonkrétní. Soud zde samozřejmě nemá být pouze tím, kdo žádost o odposlechy orazítkuje. V takovém případě by jeho role byla zcela zbytečná. Soud má vážit všechny okolnosti a zájmy a spíše má hájit zájmy toho, kdo má být odposloucháván, proti vyšetřovatelům a státním zástupcům, kteří zpravidla upřednostňují získání důkazu před například ochranou soukromí. To se v praxi často neděje. Soudy vyhovují žádostem bez náležitého posouzení jejich oprávněnosti počínaje otázkou hodnověrnosti a konkrétnosti zjištění, která odůvodňují odposlechy, až po stanovení jejich délky.

• Je formalismus soudů hlavním a jediným problémem? Nebo ten vidíte jinde?

Velký problém je nadužívání odposlechů i v případech, kdy nejsou jednoznačné a konkrétní indicie, že se odposlouchávaný dopouští trestné činnosti. Odposlechy v trestním řádu nejsou koncipovány jako první věc, kterou máme zkusit a čekat, jestli se někdo chytí, ale téměř jako poslední nástroj, pokud všechny ostatní selžou nebo jsou nepoužitelné. Tato zásada subsidiarity stejně jako průběžné vyhodnocování odposlechů nejsou v praxi často respektovány. to platí nejen pro odposlechy, ale ještě ve větší míře pro získávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci.

• Co by se do budoucna mělo změnit? 

Já vnímám spíše pozitivně, že se stává zřetelnějším, že pochybení při povolení odposlechů může zejména v případech, kdy jde o jediný nebo klíčový důkaz, celý případ rozbořit a v konečném důsledku může vést k osvobození člověka, který se trestného činu dopustil. Předpokládám, že na to bude reagovat jak policie, tak státní zastupitelství tím, že budou lépe specifikovat důvody pro odposlechy a budou více využívat i jiné důkazní prostředky. To by mohlo vést ke snížení množství odposlechů, což je dle mého názoru žádoucí stav.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky