„Nelze však tvrdit, že není již co dále zlepšovat. V praxi není neobvyklé, že dva různé soudy rozhodnou v naprosto identické věci úplně jinak“, uvádí pražská advokátka se specializací na rodinné právo Lucie Martin-Nešporová. Jak je to možné? „Každé takové řízení je velmi individuální, stejně jako každé dítě, o němž se rozhoduje, je jiné. Na rozhodnutí soudu nelze vytvořit šablony, byť je soud vázán judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, každý soudce je také jiný a vkládá do případu svůj pohled na věc.“

„V první řadě by si rodiče měli uvědomit, že rodičovská práva náleží hlavně oběma rodičům, a to za každých okolností“, zdůrazňuje Lucie Martin-Nešporová. Nehraje žádnou roli, zda bylo dítě svěřeno do výlučné péče matce nebo otci, nebo zda dítě bylo svěřeno do střídavé péče, případně do jakékoliv jiné alternativy péče. Omezit rozsah rodičovských práv a povinností může pouze soud, a to ze závažných důvodů a pouze výjimečně. Oba rodiče mají tak stejná práva a povinnosti, což ostatně stanoví i občanský zákoník v § 865 odst. 1.

Rodiče mají o dítěti rozhodovat ve vzájemné shodě, pokud se nedohodnou na záležitostech, které mohou být pro dítě významné, rozhodne soud na návrh jednoho z rodičů. Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte. Z dikce zákona je tedy jasné, že primárně je právo rozhodovat o dítěti svěřeno rodičům, až když se oni nedohodnou, je nutno zásahu soudu. Ten však jedná pouze na návrh, nikoliv z úřední povinnosti.

Důležitou informací, kterou by rodiče neměli přehlížet je to, co jsou vlastně otázky, o nichž by měli rozhodovat ve shodě. Zákon je vyjmenovává příkladem, nejedná se tedy o výčet úplný a vždy bude záležet na každém konkrétním případě a tom, co bude považováno za významnou záležitost pro to které konkrétní dítě. Za záležitost významnou, o níž by měli rozhodnout oba rodiče, stanovuje zákon např. určení místa bydliště, což mnoho rodičů vůbec ani netuší.

„Je nutno upozornit např. na skutečnost, že rodič, který bez souhlasu druhého rodiče dítě přestěhuje, jedná protiprávně“, upozorňuje advokátka Lucie Martin Nešporová, a dále vysvětluje, že vůbec nezáleží na tom, zda jsou rodiče manželé, či nejsou manželé, zda jsou v rozvodovém řízení nebo nikoliv, nic nemění na věci ani skutečnost, že bylo zahájeno opatrovnické řízení. „V každém takovém případě má rodič, který si v tomto případě oprávněně stěžuje na nedovolené přesunutí dítěte, právo domáhat se, aby dítě bylo navráceno do místa svého obvyklého bydliště. A dále doplňuje: „Pozor na častý omyl, s kterým se setkávám, obvyklé bydliště není trvalý pobyt! Obvyklé bydliště je místo, kde dítě dosud žilo, chodilo do školy, mělo kamarády a zájmové aktivity, tj. místo, kde se fakticky zdržovalo. Tato zásada platí bez výjimky, dokonce nehraje roli ani státní příslušnost dítěte či rodičů“, uzavírá Mgr. Martin-Nešporová.

Mgr. Lucie Martin Nešporová, advokát
LN Law Office Prague