Harvardova univerzita v americkém Cambridge nedaleko Bostonu je synonymem pro elitní systém amerického vysokoškolského vzdělání. Díky pozitivní diskriminaci a neprůhlednému a komplikovanému systému kritérii pro výběr uchazečů se sem ale leckdy na úkor těch schopnějších dostávají i ti, kdo tu vlastně správně nemají co pohledávat. Teď je celá věc znovu u soudu.

Studium na této prestižní univerzitě je pěkně mastné, přesto se sem hrnou davy. Není přitom asi na světě mnoho podniků, které nabízejí produkt v hodnotě šesti milionů korun a musejí počítat s více než čtyřiceti tisíci zájemců. Provést zodpovědný výběr je tak úkol velmi složitý a Harvard se s ním potýká rok co rok.

Jeden každý uchazeč se musí pečlivě prověřit a přípravy na příští ročník už jsou v chodu. Tak zvaná Class of 2023 (pojmenovaná podle očekávaného roku ukončení studia), kterou bude třeba poskládat do příštího podzimu, bude jednou elitou země. Absolventi dostávají v podstatě jakési předplatné na úspěšnou budoucnost.

Zájemci už si cpou do hlavy vědomosti pro SAT (Scholastic Aptitude Test), který je standardizovaným testem pro přijímání studentů na vysoké školy ve Spojených státech. Kromě toho pilují do detailu své motivační dopisy, kam neopomenou zdůraznit, jak pomáhali v domovech pro seniory, spolupracovali na školním časopise, vynikali ve školním basketbalovém týmu a podobně, aby si o nich mohla výběrová komise udělat náležitý obrázek. Každá drobnost může sehrát významnou roli.

Tajný výběrový systém

Harvard po celá desetiletí ladil svůj systém přijímání studentů, až se mu vyloupl kouzelný vzorec, který se přísně tají - podobně jako třeba recept na becherovku a na fernet. Je totiž velmi ošemetné skloubit dohromady všechny různorodé zájmy a kritéria.

Hlavním cílem komise je samozřejmě vybrat ty nejlepší mozky. Kdyby ale šlo jen a pouze o to, bylo by to vlastně docela jednoduché. Ze čtyřiceti tisícovek zájemců o 1653 míst pro "Class of 2022" se jich osm tisíc prokázalo samými jedničkami, 3400 získalo při testu SAT z matematiky nejvyšší počet bodů. Jakékoliv horší výsledky se tedy klidně mohly z fleku vyřadit.

Problém je ovšem v tom, že univerzita zohledňuje i další kritéria.

Nechce si například rozhněvat rodiče uchazečů – třeba z řad profesorů Harvardu nebo především z řad sponzorů. Třeba Trumpův zeť Jared Kushner rozhodně neměl nijak hvězdné výsledky testů, ale jeho otec krátce předtím slíbil škole sponzorský dar ve výši půldruhého milionu dolarů (skoro 57 milionů korun). To se pak těžko odmítá.

Už to samo o sobě je dostatečně komplikované a výběrová komise musí zohlednit ještě další kritéria. Složení studentstva totiž musí být podle ní náležitě pestré. Výslovně vítáni jsou samorosti, rebelové i outsideři a nekonvenčního mixu dosahuje komise i tím, že přihlíží k rase uchazečů. Už od konce šedesátých let uplatňuje totiž Harvard program pozitivní diskriminace, čili že při přijímání uchazečů upřednostňuje za jistých podmínek Afroameričany a příslušníky dalších diskriminovaných menšin.

Bílí poprvé v menšině

Loni komise dala dohromady ročník, v němž byli běloši poprvé v menšině, byť jen mírně: tvořili 49,2 procenta uchazečů. A to se samozřejmě konzervativním kruhům nelíbí. Chtějí dosáhnout toho, aby se na elitní univerzity, a tím pádem do vysokých společenských pozic v zemi, dostávali přednostně běloši.

Kontroverzní postup výběrové komise se tak dostal před federální soud v Bostonu a předpokládá se, že skončí před washingtonským Nejvyšším soudem USA.

Příslušnou žalobu podala skupina Students for Fair Admissions, kterou vede konzervativní aktivista Edward Blum. Ten proti pozitivní diskriminaci (affirmative action) vede boj již několik let. Už v roce 2013 a pak ještě v roce 2016 dotáhl až k Nejvyššímu soudu případ bělošské studentky Abigail Fisherové. Ta žalovala Texaskou univerzitu za to, že ji kvůli barvě pleti nepřijala ke studiu a že dala přednost černošským uchazečům. Blum ovšem soud prohrál.

Tentokrát to je nadějnější. Právo Harvardovy univerzity, aby si vybírala studenty podle svých vlastních pravidel, sice hájí tým hvězdných právníků, Blum ale není bez šance. V Bílém domě totiž sedí prezident, jehož administrativa je podobným konzervativním aktivistům nakloněna, a změnilo se i složení Nejvyššího soudu. Anthonyho Kennedyho, jehož hlas v kauze Fisherová sehrál rozhodující roli, nahradil konzervativec Brett Kavanaugh, který by pro Bluma mohl mít větší pochopení.

Blum na to šel navíc tentokrát jinak – a chytře. Nezaměřil se na bělochy, ale na Asijce, kteří by podle něj mohli být hlavní obětí pozitivní diskriminace. Protože zatímco černoši, Hispánci a indiáni jsou upřednostňováni, u tradičně nadprůměrných Asiatů je tomu spíše naopak.

Blum už mohl slavit jedno malé vítězství: podařilo se mu ještě před začátkem procesu donutit Harvard k vydání důvěrných přijímacích protokolů posledních šesti let.

Konec pozitivní diskriminace?

Případ má na starosti bostonská soudkyně Allison Burroughsová a verdikt se očekává počátkem příštího roku. Poté lze téměř s jistotou předpokládat, že se poražená strana odvolá. Pokud se případ dostane k Nejvyššímu soudu, bude to přelomová událost. Nejen proto, že tu zasedá Kavanaugh, ale především proto, že se od střídání prezidentů v Bílém domě změnil i pohled na pozitivní diskriminaci. Trumpova administrativa zastává zcela opačný pohled než ta předchozí. V červenci ohlásila konec Obamova nařízení o zvýhodňování ras u přijímání ke studiu.

Podpora menšin cestou pozitivní diskriminace se zrodila v USA už v šedesátých letech minulého století s cílem odstranit rasovou segregaci a dát všem Američanům stejnou příležitost v práci a ve vzdělávání. Podpora sociálně či rasově znevýhodněných skupin ve školství a veřejném životě se promítla do systému přijímání na střední a vysoké školy, které směly zvýhodňovat černošské a hispánské uchazeče, aby kompenzovaly jejich sociální handicap.

Upravené podmínky výběrového řízení vyvolaly v USA řadu sporů a soudních kauz. Nejvyšší soud už v roce 2007 rozhodl, že školy nesmějí při přijímání studentů vytvářet rasové kvóty, nicméně rasová příslušnost může být jedním z mnoha faktorů, které o přijetí rozhodují. Obamova vláda uplatňování rasového hlediska schválila nařízeními v roce 2011 a 2016. Podle názoru nynější vlády to ale vedlo k tomu, že školy si postupně vládní nařízení vykládaly zjednodušeně a nyní se pohybují až za hranicemi zákona.

Dostatečné zastoupení Asijců?

Harvardova univerzita argumentuje tím, že se jí podařilo dosáhnout velké pestrosti uchazečů právě díky tomu, že zohledňuje i jejich rasu. Ale upřímně řečeno: Jaký smysl má, že jsou do stejné kategorie zařazováni imigranti z Indie, Vietnamu, Filipín nebo Číny? Co mají společného a co to o nich vypovídá? Vůbec nic.

Je pravda, že systém Harvardovy univerzity se může prokázat konkrétními výsledky. Zatímco do sedmdesátých let byla univerzita téměř výhradně doménou potomstva bílých boháčů, dnes je zastoupení obzvlášť různorodé.

Třiadvacet procent čerstvých studentů Harvardu zakřížkovalo u etnika položku "Asian American" a podobné je to třeba i na Princetonské univerzitě (22 procent).

Ve Spojených státech žije nejméně 18 milionů lidí asijského původu (nejčastěji čínského, indického a filipínského) ze zhruba dvou desítek zemí a jsou zde nejrychleji rostoucí menšinou. Vzhledem k tomu, že tvoří jen kolem šesti procent populace USA, je tedy podle některých názorů jejich zastoupení na školách více než dostatečné. V roce 1980 byli například studenti asijského původu na Harvardu zastoupeni jen třemi procenty.

Blum a jeho svita přesto tvrdí, že mohou prokázat, že by podíl Asijců byl mnohem vyšší, kdyby komise rozhodovala čistě podle prokázaných znalostí a výsledků testů. Odmítnutí studenti se mohou se svým příběhem svěřit na stránkách harvardnotfair.org.

Přelomový proces

S tichým přílivem úspěšných migrantů si v Americe v podstatě nikdo hlavu neláme. Zatímco Donald Trump hlasitě troubí do boje proti migrantům z Latinské Ameriky, prochází zhruba stejně velký proud migrantů z Asie prakticky bez povšimnutí.

Mnohé přitom hovoří pro to, že právě Asijci budou hrát v budoucnosti Spojených států rozhodující roli. Příchozí z Kalkaty, Soulu nebo Šanghaje jsou v průměru bohatší a vzdělanější než přistěhovalci ze Salvadoru nebo z Kolumbie. A především neváhají více investovat do vzdělání svých dětí, což zvyšuje jejich šance na úspěch.

Bojovníci za bílou Ameriku ovšem tomuto vývoji nevěnují zvláštní pozornost. Třeba takový dělník z Ohia se obává, že ho z místa vytlačí černoch nebo Hispánec. Ale že by se do vedení podniku mohl dostat dejme tomu Číňan, který jeho místo prostě škrtnutím pera zruší, ho nechává paradoxně chladným.

V bostonské soudní síni se tak odehrálo cosi na způsob absurdního divadla. Na jedné straně stáli liberálové, kteří bojují proti rasismu de facto rasistickými prostředky. A proti nim de facto rasisté, kteří naoko hájí práva Asiatů, protože se domnívají, že pouze tak mohou prosadit práva bělochů. Ale ať kauza dopadne jakkoliv, je jasné že bude mít ve Spojených státech trvalý dopad. A dokonce daleko za branami Harvardu.