Nadnárodní společnost Uber Technologies Inc. vznikla ve Spojených státech v roce 2009. Svou mobilní aplikaci oficiálně představila v roce 2011 v San Franciscu. Ke konci téhož roku se objevila i v Evropě. Do roku 2014 Uber expandoval do celého světa včetně Asie a Afriky, v témže roce byla také aplikace uvedena na český trh.

Cesta Uberu ale není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Společnost v mnoha zemích čelí částečným i úplným zákazům činnosti. Aplikaci tak už nemůžete využít například v Maďarsku, Dánsku a Německu, částečného omezení se dočkala ve Francii, Itálii nebo v Londýně, u nás byla dvakrát zakázána v Brně. Společnosti nevylepšuje pověst ani série skandálů, které se kolem Uberu kupí.

The New York Times například letos v březnu ve své reportáži odhalil nekalé praktiky, kdy společnost využívala software Greyball, díky kterému se mohli řidiči pohybovat po městech, kde byl Uber oficiálně zakázaný, a vyhýbat se kontrolám. V červnu byl také po řadě přešlapů a obvinění ze sexuálního obtěžování přinucen odstoupit z funkce generálního ředitele zakladatel společnosti Travis Kalanick.

Malá aplikace, která budí velké vášně

Uber funguje v zásadě velmi jednoduše. Přes aplikaci v chytrých telefonech propojí právě aktivního řidiče se zákazníkem, který zadá místo vyzvednutí a vyšle žádost o svezení. Aplikace spočítá také cenu přepravy, ta se většinou platí bezhotovostně z karty, kterou má zákazník uloženou na svém profilu, ač jsou od minulého roku možné i platby v hotovosti. Odpadá tak využití taxametru, ten je ale stále dle legislativy pro poskytovatele taxislužby povinný.

Druhů služeb, které Uber přes svoji aplikaci zprostředkovává, je více a liší se hlavně kvalitou vozů, profesionalitou řidičů a samozřejmě cenou. U nás se můžeme setkat se službami UberPOP, UberSELECT a UberBLACK. UberPOP je základní a nejrozšířenější službou, oficiálním řidičem se tu může stát prakticky kdokoliv, stačí splnit několik málo podmínek, jako čistý trestní rejstřík nebo model auta mladší patnácti let.

Právě jeden z řidičů služby UberPOP se dostal během minulého roku do konfliktu s Magistrátem hlavního města Prahy, když mu byla při kontrole udělena pokuta patnáct tisíc a zákaz činnosti na jeden rok za černou taxislužbu.

Uber v českých soudních síních

Řidič, který stejně jako celá společnost Uber svoji činnost za taxislužbu nepovažuje, postih napadl u Městského soudu v Praze a uspěl, magistrát proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten na konci října tohoto roku rozhodnutí Městského soudu zrušil a prohlásil, že činnost řidičů Uberu má být posuzována jako klasická taxislužba.

"Přeprava osob uskutečněná řidiči, kteří používají aplikaci UberPOP, se neodehrává v právním vakuu. Jakkoliv využívají moderní technologická řešení a alternativní ekonomické formy, neznamená to automaticky, že jejich činnost nepodléhá žádným pravidlům. Při aplikaci práva je třeba vycházet z aktuálního právního rámce a konkrétní situaci hodnotit jeho optikou, nikoli naopak," píše se v rozsudku.

I přes rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Uber nadále pokračuje v poskytování svých služeb stále ve stejné podobě a naprosto ignoruje legislativu. Řidiči jezdící pod Uberem jsou navíc společností nepřímo nuceni zákon porušovat, protože některé podmínky, které si Uber diktuje, jsou v přímém rozporu s pravidly pro poskytování taxislužby.

Uber si například vymiňuje, že auta řidičů UberPOP nesmějí být označená jako taxi a že auta UberBLACK nesmějí mít taxametry. Obě tyto věci jsou ale ze zákona pro poskytovatele taxislužby povinné.

Mluvčí české pobočky Miroslava Jozová k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sdělila webu Tiscali.cz pouze toto: "Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v rozporu s dalšími rozhodnutími v České republice, konkrétně s nedávným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, který dospěl k závěru, že společnost Uber nenabízí taxislužbu. Protichůdná soudní rozhodnutí pouze zdůrazňují fakt, že je potřeba jasně definovat služby typu Uber, které každý den přináší výhody více než 170 000 lidí v Praze."

Jozová naráží na případ Uberu v Brně, kdy byla aplikace ve městě předběžným opatřením dvakrát zakázána a dvakrát toto opatření Vrchní soud v Olomouci zrušil. Rozhodně ale není možné na základě rozhodnutí Vrchního soudu ignorovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Nejedná se tu dokonce ani o právní rozpor, jak to mluvčí společnosti označuje - jednoduše proto, že Vrchní soud v Olomouci primárně nevykonává správní právo a jeho prohlášení, že Uber není taxislužba, v rozhodnutí o zrušení předběžného opatření v Brně nejde brát jako závazný výklad, protože posuzuje výlučně zmíněné předběžné opatření. Přednost má rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, od jehož rozhodnutí se mohou krajské soudy odklonit pouze v dobře odůvodněných případech.

Byznys s maskou sdílené ekonomiky

Společnost Uber se většinou zaštiťuje tím, že je pokrokovou technologickou firmou, jejíž smluvní řidiči fungují na bázi sdílené ekonomiky a jejich činnost je vlastně spolujízda. Na základě toho staví i své tvrzení, že se nejedná o taxislužbu. Dají se ale skutečně aktivity Uberu a jeho řidičů označit za sdílenou ekonomiku a spolujízdu?  

Počínání řidičů Uberu můžeme za spolujízdu považovat opravdu jen stěží. Jedním z hlavních znaků spolujízdy je, že sám řidič se potřebuje dostat do cílového bodu cesty a - aby ho přeprava vyšla levněji - zaplní volná místa ve svém dopravním prostředku dalšími lidmi směřujícími tamtéž, kteří mu na cestu přispějí. Spolujízda neslouží k výdělku, ale pouze k ušetření nákladů na cestu.

Tyto podmínky řidiči Uberu rozhodně nesplňují a ani nemohou, protože jejich aplikace jim nikdy předem nesdělí, kam chce jejich zákazník jet. To se dovědí až přímo od něj, když k nim nasedne. Rozhodně tak nemůžeme mluvit o tom, že by řidiči Uberu se svými pasažéry jezdili, kam sami potřebují. Hlavní motivací řidičů je zde stále výdělek, ne pouze nějaké ušetření nákladů. O spolujízdě ani sdílené ekonomice tak v případě Uberu nemůžeme mluvit ani omylem.

Naopak dobrým příkladem skutečné spolujízdy a také sdílené ekonomiky je platforma BlaBlaCar, která vznikla ve Francii a momentálně úspěšně působí i na českém trhu.

Flotily jejího veličenstva Uberu

Dalším z příkladů, že je Uber čistý byznys, který se pouze skrývá za přívětivou maskou sdílené ekonomiky, jsou i takzvané flotily. Jako flotily se označují společnosti, které poskytují přepravní služby prostřednictvím aplikace Uber.

V praxi to funguje tak, že Uber má své flotilové partnery, ti pod sebe mohou přijmout další řidiče, kteří se tak vyhnou potřebě mít živnost. Uber následně vyplácí výdělek všech řidičů šéfovi flotily. Členové flotily často ani nepotřebují svoje auto, mnoho vedení je svým řidičům půjčuje.

Flotily se staly velmi oblíbeným nástrojem pochybných podnikatelů, kteří zaměstnávají lidi ve špatné životní situaci, kteří by sami na sebe řídit nemohli, a za nízké platy je nutí jezdit dlouhé šichty. Pod Uberem tak prakticky existuje celé řada černých taxi společností, které navíc vykořisťují své zaměstnance. Vidí v tomto opravdu někdo sdílenou ekonomiku?    

Kdo je tu záporák?

Přes všechny skandály, přes všechny právní nejasnosti i přes úmyslné ignorování platných zákonů České republiky je u nás obliba Uberu stále větší, čímž se společnost velmi ráda a často ohání. Řadové uživatele zkrátka příliš nezajímá celé problémové pozadí Uberu a jeho aktivit. Jde jim pouze o to se jednoduše svézt za co nejnižší cenu a žádné morální otázky kolem využívání služeb Uberu je netrápí.

To se pochopitelně nelíbí zaběhnutým poskytovatelům taxislužeb, pro které tak Uber představuje nekalou konkurenci, a po vzoru svých kolegů z celého světa se proti aktivitám společnosti viditelně bouří a protestují. Je až s podivem, jak neuvěřitelně dokáže být česká společnost v otázce střetu Uber vs. taxikáři iracionální a nestydatě hájit a přehlížet praktiky Uberu a generalizovat všechny pražské taxikáře jako podvodníky a gaunery.

Tohoto prohřešku, kdy se na celou problematiku dívá neuvěřitelně černobílým pohledem, se bohužel nedopouští pouze řadoví občané a uživatelé Uberu, ale podobné názory zaznívají i z politické sféry. V minulosti jsme se tak dočkali různých vyjádření, kdy byly například protesty taxikářů proti Uberu až posměšně srovnávány s ničením strojů v 19. století.

Ostatně obhajoba Uberu postavená na základě toho, že se jedná o pokrokovou technologickou společnost, která může snad vadit pouze zapšklým odpůrcům pokroku lpícím na starých pořádcích, se dnes stala také velmi oblíbenou frází.

Tohle tvrzení je ale naprosto prázdné, protože klasické taxislužby se technologickému pokroku samozřejmě nijak nebrání a každá větší společnost svoji vlastní mobilní aplikaci fungující podobně jednoduše jako Uber má a používá. Některé taxislužby působící na našem trhu s aplikacemi přišly dokonce mnohem dříve, než se u nás objevil Uber. Například Modrý anděl a AAA Taxi začaly své aplikace používat již v roce 2012.

Hezkým příkladem, že taxislužby lze poskytovat opravdu moderně a bez překračování zákona, je tuzemská platforma Liftago, které funguje velmi podobně jako Uber, její řidiči ale splňují všechny platné podmínky pro poskytování taxislužby.

"Liftago je česká mobilní platforma zprostředkující legální taxislužbu, která se neschovává za nálepku sdílení, a přesto má téměř čtvrt milionu lokálních uživatelů ve více městech než naše konkurence (Praha, Brno, Ostrava, Zlín, Bratislava). Naše aplikace je na Google Play i App Store lépe hodnocená než aplikace konkurence podnikající mimo rámec současných pravidel. Jsme důkazem, že zahraniční konkurenti si nemusí brát kvalitní službu jako alibi pro porušování zákona, byť jde o zákon zastaralý,” uvedl pro Tiscali.cz Ondřej Krátký, spoluzakladatel a ředitel Liftago.

Udělejte si mezi sebou pořádek! 

Ano, mezi klasickými pražskými taxikáři se najdou podvodníci, o kterých se ve spojitosti s Prahou velmi často mluví i v zahraničí, jak na to například ve své známé sérii reportáží Praha vs. Prachy upozornil Janek Rubeš. Jedná se ale o malou výraznou skupinku a většina pražských taxikářů jezdí poctivě. To připomíná i sám Rubeš, který uvádí číslo cca 100 nepoctivých řidičů z cca 7000 pražských taxikářů. Opravdu není nijak namístě soudit všechny taxikáře na základě aktivit malé skupiny podvodníků.

Často se také stává, že je i na poctivé taxikáře přenášena odpovědnost za aktivity těch nepoctivých a slýcháme prohlášení typu, že by si mezi sebou měli udělat pořádek sami. Podobné vyjádření jsme mohli slyšet i od pražské primátorky Adriany Krnáčové. Ani tento přístup se nedá považovat za úplně šťastný, nemůžeme přece po taxikářích chtít, aby brali takříkajíc zákon do vlastních rukou, hlavně když zde na tuto práci máme placené státní složky.

Oblíbený argument příznivců Uberu, že pražští taxikáři kradou a jezdit s nimi je riskantní, tak také značně pokulhává. Střet s nepoctivým taxikářem vám hrozí především, když si stopnete taxík přímo na ulici. Pokud si ale řidiče objednáte přes dispečink případně aplikaci, šance na střet s podvodníkem bude takřka mizivá a prakticky stejná, jako že vás podvede řidič Uberu.  

Rovné podmínky pro všechny

Bouřícím se taxikářům skutečně nejde o nějaké vymezení se proti moderním technologiím nebo o zvýšení počtu hráčů na trhu, jak tento problém spousta lidí vidí. Hlavním a naprosto pochopitelným důvodem je prostě to, že se v tuto chvíli nedodržují rovné podmínky. Poctiví taxikáři držící se legislativy musí plnit spoustu podmínek: od používání taxametru, přes zkoušky z místopisu až po placení silniční daně. Tomu se ale řidiči Uberu vyhýbají, a představují tak nekalou konkurenci poctivým taxislužbám.

"Současná legislativa bohužel nezohledňuje moderní služby typu Uber. My ovšem stojíme o to, aby v ČR vznikl moderní regulační rámec, který bude reflektovat služby typu Uber, a budeme pokračovat v konstruktivním dialogu s příslušnými úřady na vývoji takového regulačního rámce," tvrdí mluvčí českého Uberu Miroslava Jozová.

Není pochyb o tom, že legislativa pro poskytování taxislužby je z velké části zastaralá a má své mouchy, její systematické porušování rozhodně ale není správným způsobem, jak na tento problém upozorňovat. Počínání Uberu a jeho řidičů je v tomto případě naprosto neomluvitelné a bylo by namístě, kdyby společnost své aktivity upravila tak, aby odpovídaly platným českým zákonům.

Podobný pohled má na situaci i šéf Liftaga Ondřej Krátký. "Liftago se na modernizaci zákona aktivně podílí. Jsme zastánci odpovědné modernizace pravidel. Její podmínkou je ale jasná definice odpovědnosti platforem, které se jimi mají řídit, a schopnost státu zajistit rovnou podnikatelskou příležitost. Všeobecně by stačilo, aby se stát poučil ze zahraniční zkušenosti a neopakoval známé chyby. Konkrétní návrhy Liftaga se pak týkají témat od nutnosti použití taxametrů, nutnosti tisknout papírové účtenky po podporu nových módů přepravy nebo podporu výzkumu a vývoje autonomních aut."

Dobrým příkladem nám v tomto případě může být Estonsko, kde zákon upravili tak, aby vyhovoval jak Uberu, tak ostatním taxislužbám a nastavil pro všechny rovné podmínky. Otázkou zůstává, jak moc je férové jít s úpravou zákonů Uberu na ruku, když si samotná společnost z české legislativy moc těžkou hlavu nedělá, a situaci tak svým až arogantním přístupem ještě více komplikuje.