Kdo zažil během studií v 80. letech vojenskou přípravu, tomu jistě bude důvěrně známý dialog s důstojníkem ve stylu:
- Jak to, že nejste ostříhán?
- Ale já jsem ostříhán!
- Já se vás neptám, jestli jste. Já se vás ptám, proč nejste.
Navléct se do uniformy s trošičku delšími vlasy bylo zcela nemyslitelné a dlouhé háro bylo pomalu na kriminál. Jak to ale bylo t(T)enkrát na Západě? Nebo přesněji řečeno u západoněmeckých soudruhů?

Od poloviny šedesátých let mělo stále více vojáků bundeswehru dlouhé vlasy. To však odporovalo vojenské tradici, protože ještě v roce 1967 předpisy přísně zakazovaly vlasy na ramena, potažmo „žensky působící účes“.

Proti gustu žádný dišputát

Pak ale počet vlasatého obyvatelstva – toho času v zeleném – narostl do té míry, že se s tím zkrátka muselo něco udělat. V roce 1970 měl dlouhé vlasy skoro každý čtvrtý voják západoněmeckých ozbrojených sil. V únoru 1971, čili před půl stoletím, vydal tehdejší sociálnědemokratický ministr obrany (a pozdější spolkový kancléř z let 1974-1982) Helmut Schmidt výnos, který služební předpis z roku 1967 nahradil novým zněním. V něm se uvádí, že armáda nemůže ignorovat obecný trend, a tak se s okamžitou platností povolují dlouhé vlasy, ovšem s podmínkou, že vlasy a vousy musí být čisté a udržované. Předpis obsahuje větu, která zřejmě v dějinách vojenství nemá obdobu: Vojáci, jejichž účes ohrožuje jejich bezpečnost nebo výkon služby, musí nosit síťku na vlasy. Za dlouhé - a tudíž povinnosti nosit síťku podléhající - vlasy byly považovány ty, které přesahovaly límec.

Armáda pak objednala 30 tisíc sítěk na vlasy po padesáti fenicích za kus. A aby se zabránilo jakékoliv diskriminaci, měly všechny jednotnou tmavě šedou barvu. Pak se muselo doobjednávat, takže celá ta sranda nakonec přišla bratru na půl milionu marek – rozuměj západoněmeckých. A aby někdo nekafral, že pan ministr káže vodu a pije víno, nechal si i Helmut Schmidt zkrátit vlasy přesně k límci.

Dobovým komentářům bylo nové opatření vesměs k smíchu. „Až nás nepřítel uvidí, nejspíš se uchechtá k smrti,“ snažil se jeden z nich na předpisu najít alespoň něco pozitivního. Cizí noviny, například Times of India, si z bundeswehru utahovaly jako z „nejvlasatější armády na světě“ a vojenské letectvo posměšně překřtily na „German Hair Force“. Potíže s disciplínou u bundeswehru byly v roce 1971 ostatně legendární a staly se námětem mnoha žertů. Nejedna maminka se třeba obávala, že její pořádkumilovný synáček během vojenské služby zpustne.

Dlouhovlasí vojáci vydrželi půldruhého roku

Od vydání nového nařízení neuplynulo ani deset dnů a na německém ministerstvu obrany už se začalo uvažovat o změně. Především u čestné stráže, aby byli zahraniční politici při oficiálních návštěvách ušetřeni pohledu na zasíťované vojsko. 

  Západoněmecký ministr obrany Helmut Schmidt při přehlídce čestné stráže v listopadu 1969 | zdroj: Profimedia

Helmut Schmidt si ale za svým výnosem stál se zdůvodněním, že mu záleží na tom, co má voják v hlavě, nikoliv na ní. Hájil se tím, že bujné vousy a delší vlasy byly mezi vyššími důstojníky v 19. století a ještě během první světové války naprosto běžné.

Přesto po půldruhém roce ministerstvo obrany nařízení o síťce na vlasy a povolených dlouhých vlasech zrušilo – a to ještě za Schmidtova ministrování. Podle oficiálního zdůvodnění to bylo proto, že kvůli mokrým vlasům se spousta vojáků nachladila a zvýšená nemocnost ohrožovala bojeschopnost armády. Zhruba 80 tisíc vlasatých vojáků bezmála půlmilionového bundeswehru muselo napochodovat k vojenskému holiči a bylo po legraci. Dlouhé vlasy a síťku měli napříště povoleny už jen záložáci na vojenských cvičeních.

Proti novému předpisu samozřejmě máničky protestovaly u soudu, ale neuspěly. Podle verdiktu neohrožují 'vlasové předpisy' osobní vývoj vojáků, ba dokonce je „krátký sestřih příslušníků bundeswehru ve veřejném zájmu“.