Nikdy jsem si nemyslela, že bych vedla dvojí život. Jako manželka postaršího hostujícího profesora na zahraniční univerzitě jsem si myslela, že náš život je spořádaný, možná trochu nudný, ale stabilní. O to víc mnou otřáslo, když jsem náhodou otevřela adresář, kde měl být i soubor s heslem od našeho společného účtu – a našla tam něco mnohem výbušnějšího. Jeho deník, který zjevně stále doplňoval.

Ne, nebyl to zápisník běžných myšlenek. Byla to surová kronika jeho fantazií, jeho touhy po mně, po mé nahotě, po mé pokoře. Ale hlavně – byl to plán. Každá stránka ukazovala, jak mě krok za krokem srážel z piedestalu důstojnosti a měnil ve figurku, kterou chtěl ovládat.

Popisoval, jak mě fotografuje v opilosti, když nevím, co dělám. Což se stalo dvakrát. Jak záměrně nechává dveře ložnice pootevřené, aby slyšel, jestli se v noci dotýkám sama sebe. Psalo se tam o tom, jak mě začal stavět do blízkosti jiného muže, mladého, ambiciózního, s očima plnýma touhy – jen aby pozoroval, co se stane. Tehdy jsem ještě nevěděla, že za vším stojí on a často jsem se po nocích trápila výčitkami... a také touhou.

Zpočátku jsem byla v šoku. Ale pak jsem si uvědomila, že já jsem věděla. Vždycky jsem to věděla. A i já jsem si začala vést deník. Ne jako záznam zoufalé ženy, ale jako odpověď. Deník, který jsem napsala s vědomím, že ho najde. Nepsala jsem ho do počítače, ale do nového, módního zápisníku, který jsem začala nechávat v nočním stolku. Slova, která jsem pečlivě volila tak, aby v něm vzbudila pochybnosti, žárlivost, možná i bolest.

Ano, hrála jsem jeho hru. A možná jsem ji nakonec ovládla lépe než on. Byl nemocný žárlivostí, posedlý mým tělem, mou intimitou, kterou si chtěl přivlastnit skrze slova, fotky, kontrolu. Ale já pochopila, že v tom domě nejsem obětí – jsem režisérkou. Dál a dál jsem plnila jeho fantazii tou vlastní a začala v tom hledat zvrhlé uspokojení. Ačkoliv se nic nedělo, v mé fantazii jsem ho bičovala svou nezměrnou touhou, svým druhým životem, který nebyl. A nebo byl?

A přesto to nedopadlo, jak jsem si představovala. Překročil hranici. A jeho tělo to nevydrželo. Byl starší, oslabený, opilý touhou, kterou si sám vystavěl jako past. Když jsem se jednou vrátila domů pozdě večer, našla jsem ho ležet v naší chladné, funkční kuchyni s mým deníkem v ruce. Když jeho srdce selhalo, měla jsem pocit, že to není konec tragédie, ale vyvrcholení hry, kterou jsme si navzájem psali. A uvědomila jsem si, že jsme nikdy nebyli tak naživu, jako v okamžicích, kdy jsme si navzájem dělali... tohle.

Nevím, jestli mě to osvobodilo. Ale vím, že po všech těch letech jsem se stala tím, kým jsem nikdy netušila, že být mohu. Ženou, která poznala, jak tenká je hranice mezi láskou, posedlostí a mocí. A že někdy největší tajemství neukrývají muži – ale ženy, které mlčí, dokud nenajdou klíč k sobě samotné..