Tito pocházel z malé vsi Kumrovec, která se nachází na chorvatsko-slovinském pomezí. Vyučil se strojním zámečníkem, v roce 1911 odjel za prací do Československa, kde krátce působil mimo jiné také v plzeňské Škodovce. Ještě před první světovou válkou se přihlásil do rakouské císařské armády, kde se později stal jedním z nejmladších poddůstojníků.

Za první světové války ho zajali Rusové. V roce 1920 se pak vrátil zpátky do vlasti, už jako přesvědčený komunista. Několikrát se za to dostal do vězení a později se stáhl do ilegality. V té době používal několik přezdívek, mezi jinými i krycí jméno Tito. V roce 1935 odjel do Sovětského svazu a za občanské války ve Španělsku působil jako agent sovětské tajné policie NKVD.

Bojovník proti nacismu i zastánce tvrdé ruky

Ještě před druhou světovou válkou působil v čele jugoslávských komunistů. Koncem roku 1939 se podílel na vzniku protinacistického hnutí, které vešlo do dějin pod označením 'jugoslávští partyzáni'. V boji s nacismem byli velmi úspěšní a Titova politická pozice začala posilovat. V roce 1944 se nakonec stal nejvyšším velitelem v zemi a o rok později v březnu 1945 premiérem vlády, ve které měli faktickou moc komunisté.

Stejně tak jako v ostatních zemích východního bloku se jugoslávští komunisté tvrdě vypořádali s opozicí. Na ostrovech Goli otok a Sveti Grgur vznikly tábory podle sovětského vzoru, kam byli posíláni odpůrci Titova režimu. Na druhou stranu ale Tito vytrvale prosazoval vlastní cestu socialismu a bránil se tomu, aby jen slepě poslouchal příkazy z Kremlu. K roztržce mezi ním a Stalinem došlo v roce 1948, kdy byl obviněn z antisovětismu. Do kampaně proti Titovi se zapojil i československý tisk.

Jugoslávie mezi Západem a Východem

Tito se postupně začal sbližovat se Západem, ale zároveň se mu podařilo urovnat vztahy se Sovětským svazem. Jugoslávie se pak zapojila do tzv. hnutí nezúčastněných, díky kterému se Jugoslávcům dařilo stát stranou napětí mezi východním a západním blokem.

Tito dál popularizoval vlastní cestu k socialismu a cestoval po světě. Doprovod mu dělala jeho třetí manželka Jovanka, jež byla tři roky před Titovou smrtí zavřena do domácího vězení, ze kterého mohla vyjít až v roce 2001.

Tito zemřel po čtyřměsíční hospitalizaci v lublaňské nemocnici. Monstrózního rozloučení s politikem, který sjednotil Jugoslávii, se zúčastnily tisíce lidí. Státníkův pohřeb byl dost možná symbolickou tečkou za jednotou balkánského státu, který o několik let později rozdělila válka.