Japonská whisky: Z učedníka je mistr. Od úsměvné podivnosti ke světové nadvládě
19. 3. 2025 – 9:30 | Magazín | Jan Slavík

Ikonický nápoj z Japonska nejdřív vyvolával spíš pozdvižené obočí, ale pak přišla bouře.
Automatická reakce na zaslechnutí slova "whisky"? Po dlouhá léta napadlo západní svět jediné: Skotsko (případně Irsko). Zatímco se skotské palírny těšily ze své jedinečnosti a vlády nad trhem, nikdo netušil, že na druhé straně světa roste obrovská konkurence. A to v místě, které by čekal málokdo.
Tajemný tón samozřejmě není potřeba, již z titulku všichni víme, že se bavíme o Japonsku. První pokusy o tvorbu whisky se v zemi vycházejícího slunce datují již do roku 1870, první komerční produkce ale přišla až o více než padesát let později. "Otec japonské whisky" Masataka Takecuru se v roce 1918 vydal do Skotska, kde zkoumal místní klima a způsoby pálení přeslavného nápoje. Plný inspirace, chuti podnikat a výrobních tajemství se o pět let později vrátil domů a v roce 1923 společně s Šindžirem Toriim etablovali palírnu Kotobukiya (později Suntory) v Kjótu.
Jeho hlavní tajemství? Voda. Měkká pramenitá voda ze žulových skal a bambusových hájů, které si po staletí cenili už japonští mistři čaje. Proč by tak skvělá voda neměla vyhovovat i palírnám?
Takecuru se o několik let později osamostatnil a plný předchozích zkušeností se přesunul ještě trochu na sever. Na ostrově Hokkaidó pak v roce 1934 založil palírnu Dai Nippon Kaju K.K. (později Nikka). Zeměpisná šířka prakticky odpovídala Skotsku, klima taktéž, a Takecuru se v nové lokalitě proto cítil "jako doma" a stejně na tom nejspíš byla i jeho manželka Rita, kterou si přivezl ze svého skotského angažmá.
Whisky nevyrobíte za odpoledne a je proto jasné, že ovoce nového průmyslu bylo možné sklízet až za delší dobu. Trvalo to skoro dvacet let, ale popularita domácí whisky začala v Japonsku výrazně stoupat. Trh si pro sebe urvaly především tři společnosti, z nichž už dvě dobře známe: Suntory, Daikoku Budoshu a Nikka.
Japonci dál vyráběli, ve skladech zrála záplava tekutého zlata, mistři se ještě zlepšovali ve svých dovednostech, palírny cizelovaly a tvarovaly všechny detaily svých nápojů a Západ pořád neměl ani tušení. Zatím nebylo proč, japonské palírny měly prakticky stoprocentní odbyt na domácím trhu a nikdo se ani nesnažil vyvážet.
Pak se ale Japonci přepili. V druhé polovině 80. let se začala popularita whisky najednou velmi rychle propadat a palírny z ničeho nic čelily nečekané krizi. A bylo to právě v tuhle chvíli, kdy japonské společnosti musely zavelet k exportu, jinak jim hrozil zánik.
A svět dostal šok. V roce 2001 vyhrála první japonská whisky (Yoichi single malt od palírny Nikka) cenu prestižního časopisu Whisky Magazine. V roce 2003 vyhrála whisky Yamazaki od Suntory první místo v International Spirits Challenge, kde pak whisky od Suntory vítězily každý rok deset let v řadě. Suntory se pak stala palírnou roku v letech 2010, 2012 a 2013.
Japonská whisky též vyhrála v alespoň jedné kategorii cen World Whiskies Awards (které organizuje zmíněný časopis Whisky Magazine) patnáct let v řadě: Od založení soutěže v roce 2007 až do roku 2022.
Neskutečné probuzení Západu a explozivní nárůst popularity přinesl očekávaný efekt: Prudké zvýšení cen. I to ale přišlo moc pozdě, protože i tak stihli lidé většinu kvalitních zásob vykoupit a sehnat dnes autentickou starou japonskou whisky je téměř nemožné.
Zájemci si musí buďto pár let počkat, než uzrají nové várky, či sáhnout opravdu pořádně hluboko do kapsy: 50letá Yamazaki se například před sedmi lety prodala v aukci za zhruba osm milionů korun:
Což ale pořád není rekord! V roce 2022 se v aukci v Hong Kongu objevila extrémně vzácná láhev 55leté Yamazaki, která se nakonec prodala za neskutečných 800 tisíc dolarů, tedy téměř 20 milionů korun. Inu, pokud vám nevadí upustit cenu velmi dobrého bydlení či exotického hypersporovního vozu za láhev whisky, nechť je vám přáno. Ostatní milovníci ikonického nápoje mohou počkat, nebo si pořídit některou z méně prominentních variant. Láhev běžné dvanáctileté Yamazaki například vyjde zhruba na pět tisíc korun. Což pořád není úplně málo, ale přemýšlet už se o tom dá.