Americký vědec John Edgar Browning z Louisianské státní univerzity si zvolil ke zkoumání netradiční projekt - etnografickou studii New Orleanské skupiny "skutečných upírů". Sice to zní jen jako smyšlený projekt, na který chtěl jen získat nějakou dotaci, ale Browning věděl, že i v současném světě žijí komunity upírů.

Jen je potřeboval najít a zjistit o nich něco bližšího - ideálně aby ho pustili mezi sebe a zcela se mu otevřeli. Zajímalo ho totiž, co je ke konzumaci vede - jestli je to biologická potřeba, náboženský rituál nebo jen nějaká úchylka. "Předpokládal jsem, že to jsou šílenci, kteří přečetli příliš mnoho románů Anny Riceové," řekl BBC s úsměvem.

Když se s nimi setkal, změnil názor. Nejenže je příliš neberou upírské historky, mýtické příběhy, v nadpřirozeno většinou nevěří, ale podle něj nemají ani psychické problémy.

Krev jako lék na zdravotní problémy

Za to je spojuje jedna zvláštnost - trpí nevysvětlitelnými problémy - většinou dlouhodobou únavou, bolestmi hlavy, trápí je vážné problémy s trávením. A věří, že je může vyléčit jen krev jiného člověka. Na tom by ostatně nebylo nic nového - v minulosti bylo podávání lidské krve součástí léčby, protože byla vnímaná jako něco mezi fyzičnem a duchovnem.  

Například na konci 15. století podával lékař umírajícímu papežovi Innocentu VIII. krev mladíků v naději, že se do něj přelije mladistvý elán. Používala se i třeba k léčbě epilepsie a nebylo nic neobvyklého vidět pod gilotinou skupinku lidí číhající s vědrem na ještě teplou krev odkapávající z těla popraveného.

Jenže zpět k současnosti. Lidé se jen tak nechlubí tím, že mají zalíbení v pití krve, nebo jsou na ní dokonce závislí. Browning tak stěží mohl chodit po ulici a odhadovat, kdo by tak mohl být upírem, kterého hledá. Začal tedy logicky na místech, kde by mohl na některého narazit - vydal se do klubů, kde se schází skupiny gothiků. 

Nakonec uspěl v obchodě s oblečením pro gothiky. Když řekl majiteli o svém projektu a zeptal se ho, jestli náhodou nějakého upíra nezná, majitel pokynul hlavou k jedné zákaznici. Díky ní se mu podařilo proniknout do uzavřené komunity.

"Upíři nejsou vždy jen bytosti, které se plíží kolem hřbitovů, navštěvují gothické noční kluby nebo doma pořádají krvavé orgie. Často se naopak sdružují v dobročinných organizacích a pomáhají třeba bezdomovcům," říká upír s přezdívkou Merticus.

Samozřejmě - i zde se najde úzká skupina lidí, kteří jsou svou identitou posedlí tak, že spí v rakvích a nosí tesáky, ale na většině z nich by nikdo jejich potřebu krve nepoznal.

Začínají v pubertě

Upíři, se kterými se Browning během své roční studie setkal, se většinou s vampýří identitou neztotožňovali, ale věřili, že je jejich potřeba krve čistě fyziologická. Věří, že pomocí krve se jim vrátí vitalita a vyléčí díky ní své zdravotní problémy.

Většinou podle vědce začali po krvi toužit v pubertě. Jeden z nich například popsal, že se cítil vždy slabý, bez energie a teprve když se po rvačce s bratrancem zranil a dostala se mu krev do úst, ucítil, jak mu tělem projela vlna energie. A začal na ní být závislý.

Třeba jako upír s přezdívkou CJ!, který tvrdí, že pomocí ní vyléčil svůj syndrom dráždivého tračníku, nebo Kinesia, které krev taktéž pomohla se zažívacími problémy.

Podle Tomase Ganze z Kalifornské univerzity v Los Angeles roli hraje samozřejmě psychologie a placebo efekt. Lidé cítí pocit výlučnosti, třeba jako když si můžete dopřát drahé a vzácné víno. "Navíc je krev velmi výživná a působí jako přírodní projímadlo, což může být důvod, proč si myslí, že zlepšuje jejich trávicí problémy," vysvětluje Ganz. 

Kde vzít dárce?

Možná vás zajímá ještě jedna "nepodstatná" drobnost: Kde berou dárce? A jak takový rituál probíhá? Inu, nejčastěji jde o rodinu a přátelé, kteří mají pro jejich slabost pochopení. Kinesiu například krmí její manžel každých pár týdnů.

"V ostatních případech zahrnuje vztah dárce - upír nějaký druh platby. Vampýři však dbají na bezpečnost a jde jim o to, aby se dárce cítil uvolněně a vše bylo na bázi dobrovolnosti," říká Browning.

Samozřejmostí  jsou krevní testy - ať už na sexuologických klinikách nebo v centrech pro dárcovství krve, dezinfekce, používání jednorázových injekčních stříkaček, skalpelů a v případě sání ústy také vyčištění zubů a vykloktání si před samotným "aktem". Vše připomíná spíš lékařský zákrok a samotné krmení je silně neosobní. 

Ne každá krev je chutná

Ostatně Browning, ač má prý fobii z jehel, si v zájmu studie vyzkoušel na vlastní krev, jaké je to být dárce. Byl ale trochu překvapený, že ta jeho upírovi příliš nezachutnala. "Říkal, že nechutnala tak železitě, jak by měla, takže byl trochu zklamaný," popisuje vědec s tím, že roli tak pravděpodobně hraje krevní skupina, strava nebo třeba hydratace. 

I když se potřeba krve zdá neškodná, nějaký hromadný "coming out" se mezi upíry zřejmě jen tak čekat nedá. A k tomu, přiznat se svému lékaři, také většinou nenajdou odvahu. "Měl jsem tu jednoho člověka, který mi řekl: Kdyby lékař zjistil, že jsem upír, odebrali by mi děti," říká sociolog na Státní univerzitě v Idahu DJ Williams.

Přece jen velkou roli hraje společenské stigma.