Představte si hypotetickou situaci. Nachystali jste večeři pro své příbuzné nebo přátele. Většina z nich už za sebou má dvě nebo tři rundy pití pro dospělé a právě se pustili do hlavního chodu - lahodných grilovaných krevet s kaší. Kolem stolu se začnou ozývat pochvalné výkřiky, ale pak mezi nimi zazní zamumlání pronesené tak, aby bylo dobře slyšet: „Ta kaše je dobrá. Ale já ji dělám se smetanou, ne s mlékem.“ Jejda. Byla to urážka, nebo kompliment? Nebo oboje dohromady? Urážliment?

Pokud vám tahle situace zní povědomě, pak jste na tom stejně jako odhadem miliony Američanů, kteří se stali svědkem podobně zlomyslného srovnávání jídla (invidious comparison eating - ICE), napsal zpravodajský server Huffington Post.

Jde potenciálně o nejhorší pasivně agresivní zlozvyk, kdy konzument nepřímo naznačí, že jídlo, kterým se krmí, je horší než jím navržená lepší, kvalitnější verze - obvykle jeho vlastní. Podobný scénář se může odehrávat v jakémkoli prostředí, kde se podává jídlo, tedy v restauracích či kavárnách, ale obzvlášť urážlivý je v případě, kdy se odehraje v domácím prostředí přímo před osobou, která jídlo připravila.

Pokud máte pocit, že jsou tyto nepřímé urážky maskované za kompliment vynálezem moderní doby, pak se mýlíte. Toto chování existovalo a bylo zaznamenáváno po stovky let.

Teorie zahálčivé třídy

Americký ekonom a sociolog norského původu Thorstein Veblen ve své přelomové studii o bohatství a konzumerismu Teorie zahálčivé třídy z roku 1899 tvrdí, že zlomyslné a zlovolné srovnávání je klíčovým způsobem, jak se příslušníci bohaté nebo majetné třídy aktivně snaží odlišit od lidí s nižším socioekonomickým statusem.

Srovnávání podle něj představuje „proces oceňování osob s ohledem na jejich hodnotu“, který se často odvíjí od hromadění a vystavování na odiv či zveřejňování nadstandardního majetku.

A právě to je ta důležitá část. Nestačí to, že si poťouchlý kritik vašeho jídla může dovolit koupit a použít pravou smetanu, když připravuje kaši. Musí tuto skutečnost sdělit nahlas ostatním, aby tak demonstroval svou nadřazenost nad nimi.

Kerry Crisleyová, americká spisovatelka a odbornice na komunikaci, zažila podobnou situaci během rodinné večeře s tchánem a tchyní. „Podávala jsem pastýřský koláč a tchyně mě požádala o recept. Polichotilo mi to a cítila jsem se jako dobrá hostitelka,“ řekla. Ale její dobrý pocit brzy nabral matoucí a dost urážlivý směr.

„Když jsem se s ní příště viděla, řekla mi, že k večeři připravila ‚ten můj recept‘. A vzápětí dodala, co všechno na něm změnila. Já dávám navrch mačkané brambory s čedarem. Ona použila plátky brambor posypané parmezánem. Místo hovězího použila mleté krůtí maso. A dala do něj jen polovinu worcesterové omáčky. A já si rázem přestala připadat jako dobrá hostitelka a začala jsem se cítit jako pěkně mizerná kuchařka,“ dodala Crisleyová.

Ignorovat, zdvořile okomentovat, změnit téma... a příště nezvat

Podle Nicka Leightona, novináře, odborníka na etiketu a autora podcastu Vychovali vás vlci?, jde rozhodně o projev špatného vychování. „Obecně vzato je etiketa hlavně o tom, abychom měli na paměti city a pocity dalších lidí. Cokoli, co je zlomyslné, zlovolné, nepříjemné, pochybné či zaměřené na vyvolání sporu či nepřátelství, není kompatibilní se zdvořilostí,“ uvedl s tím, že s etiketou takové věci nemají nic společného.

A jak se vůči urážce maskované jako kompliment chovat? „Jako hostitel, který připravil pohoštění pro ostatní a stal se terčem podobného chování, máte řadu způsobů, jak se k němu v souladu s etiketou postavit,“ řekl Leighton.

„Můžete to přímo, ale zdvořile okomentovat, nebo to naprosto ignorovat. To záleží na tom, jakou máte náladu, jak jste tolerantní a jaký je vztah mezi vámi a dotyčnou osobou. Já bych se asi přikláněl k mírnému pousmání a rychlé změně tématu. A pak bych zauvažoval o tom, koho pozvu - a nepozvu - příště,“ dodal.