Islámský převrat děsí víc než jaderná zloba Ruska, říká vojenský analytik

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Politika založená na jakékoliv hrozbě, včetně jaderné, nemůže nikoho dlouhodobě přimět ke "vstřícné spolupráci", říká vojenský analytik Jaroslav Štefec. Proč Evropě v případě jaderné zloby Ruska hrozí, že ji Američané nepomůžou. A proč jde z radikálních islamistů větší strach než z rusko-amerického řinčení zbraní?

Vojenský analytik Jaroslav Štefec

Vojenský analytik Jaroslav Štefec,zdroj: Česká televize

V posledních dnech vyvolal vzrušení ruský velvyslanec v Dánsku, když uvedl, že pokud Dánsko instaluje na svém teritoriu prvky americké protijaderné obrany, stane se možným terčem ruského úderu. Jak si vysvětlovat celou tuto slovní přestřelku? Skutečně může případná jaderná dominance Ruska přimět evropské velmoci, aby vůči němu praktikovaly smířlivější politiku?

Dovolte mi na úvod malou filosoficko-ekonomickou úvahu. V uplynulých dvaceti letech jsme se (míněny evropské státy) chovali jako malé děti, které zahánějí bubáka ukrytím hlavy pod přikrývku. Války, službu v armádě, jaderné zbraně, a vlastně zbraně hromadného ničení jako takové – to vše jsme "vytěsnili" ze svých myslí a životů. Tvářili jsme se, po vzoru televizních reklam, že v reálném světě vlastně neexistují, stejně jako stáří, nemoci a smrt.

Bohužel se ukazuje, že stejně mysleli a chovali se i lidé, kteří měli "v popisu práce" zajišťování obranyschopnosti České republiky a bezpečnosti jejích obyvatel. V režii premiérů, ministrů obrany a jejich náměstků, za blahovolného přihlížení vrchních velitelů ozbrojených sil, byla namísto nastavování schopností reakcí na konkrétní hrozby a hledání cest k eliminaci reálných rizik systematicky likvidována a rozprodávána schopnost armády účinně zasahovat v případě krizí, včetně těch válečných.

Byla zprivatizována infrastruktura civilní obrany, ze školních osnov vymizela příprava mladých lidí na řešení krizových situací (dříve branná a zdravotnická výchova). Česká republika si sice udržela určité strategické rezervy potravin, paliv apod., jejich rozdělování a distribuce v případě skutečných katastrof jsou však zajištěny především papírově. Zato kolem nich probíhají čilé "kmotrovsko-podnikatelské" aktivity, ostatně jako kolem téměř všech nákupních aktivit za státní peníze, spojených v ČR s obranou a bezpečností.

Četl jsem článek pana Dolejšího v Britských listech a byl jsem upřímně zděšen diletantstvím autora, jednostranností a neobjektivitou článku i jím odkazovaných zdrojů. Na rovinu – hysterická reakce dánských představitelů mě udivuje. Samozřejmě chápu, že takto otevřené prohlášení ruského velvyslance je vhodnou příležitostí k působení na veřejné mínění, a jak je vidět, nejen v rámci Dánska. Pokud se ale vedení této země svobodně rozhodlo stát se součástí systému protiraketové obrany USA, musí počítat s tím, že Rusko, které se naprosto oprávněně obává překvapivého "preventivního" jaderného úderu ze strany USA, v případě bezprostřední hrozby tohoto útoku použije své jaderné zbraně nikoliv nejprve k odplatě, ale především k eliminaci protiraketové obrany USA (PRO) a zajištění účinného průniku vlastních raket a dalších nosičů jaderných zbraní.

Prvními na ráně jsou logicky prostředky PRO v Evropě – přehledové a naváděcí radarové systémy a odpalovací zařízení antiraket bez ohledu na to, zda pozemní nebo námořní. Ruské vedení si je vědomo, že pokud USA budou vědět o existenci možnosti eliminace PRO, zaměřené na likvidaci ruských raket mířících na USA a k Norsku, budou váhat s provedením jaderného úderu strategickými silami proti území Ruska i v případě, že dojde k použití jaderných zbraní (včetně amerických) na území Evropy. V sázce je tentokrát příliš mnoho.

Co dodat k "uplatňování jaderné dominance Ruska vůči evropským velmocím". Přiznám se, že ačkoliv se tímto tématem zabývám už léta, zatím jsem tuto snahu, snad kromě květnatých popisů jejích projevů v článcích podobného ražení, jako jsou ty v BL, nijak výrazně nezaznamenal. Navíc se domnívám, a mohu to doložit historickými paralelami, že politika založená na jakékoliv hrozbě, včetně jaderné, nemůže nikoho dlouhodobě přimět ke "vstřícné spolupráci". Spíše naopak. Rusové s tím mají spoustu zkušeností, stejně jako USA.

Součástí obdobných úvah je i myšlenka, že by některé evropské země zrušily svůj bezjaderný status. Ruské ministerstvo zahraničí vytklo Američanům, že v zásadě zapojují evropské spojence do svých jaderných aktivit, čímž porušují smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Co si pod tím představit? Může se agendou příštích let skutečně stát úvaha o tom, že by si některé evropské země pořídily jaderné zbraně, nebo jde o nesmysly?

Nerozumím přesně, co míníte pojmem "zrušit bezjaderný status", ale předpokládám, že narážíte na legislativní snahu některých politických kruhů na Ukrajině vyvolat proces, vedoucí k odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT), kterou tato země ratifikovala v roce 1994, případně úvahy o polském připojení k americké iniciativě sdílení jaderných zbraní.

Musím zdůraznit, že smlouva NPT je základem jaderné bezpečnosti současného světa už 45 let (k podpisu byla otevřena v červenci 1968 a v platnosti je od března 1970). Dodržování této smlouvy je velmi pozorně sledováno nejen jadernými mocnostmi na poli vojenském, ale i systémem sledování "jaderných" aktivit jednotlivých signatářů ze strany MAAE (Mezivládní agentury pro atomovou energii). Od počátku platnosti této smlouvy se včetně "oficiálních" jaderných mocností (ČLR, Francie, Rusko, USA a Velká Británie) stalo jejími smluvními stranami 190 států. Mezi země, které smlouvu nepodepsaly, patří zejména tzv. "neoficiální" jaderné státy (Indie, Pákistán a Izrael).

Pro ukrajinské snahy odstoupit od NPT dosud existuje pouze jediný precedens. Severní Korea, „darebácký stát“ George Bushe, která jako první a zatím jediná země od smlouvy v roce 2003 v plném rozsahu odstoupila, si tím vysloužila nejen ostré odsouzení na půdě OSN a tvrdé mezinárodní sankce, ale i (minimálně veřejné) odsouzení a pokárání ze strany svého hlavního spojence – Číny. Egypt, který v roce 2013 přerušil rozhovory o nešíření jaderných zbraní na Blízkém východě, od smlouvy neodstoupil. Stejně jako Írán, který je ovšem stejně jako Severní Korea cílem tvrdých sankcí USA a jejich spojenců za aktivní jaderný program, údajně maskující snahy získat vlastní jaderné zbraně.

Reakce USA, ostatních jaderných mocností a diplomacie EU na odstoupení Ukrajiny od NPT a zahájení kroků směrem k získání jaderných zbraní by byly velmi zásadním signálem vůči celému mezinárodnímu společenství signatářů NPT a členů MAAE. Stala by se Ukrajina také sankcionovaným "darebáckým státem"? Nebo by byla za své snahy "čelit ruské agresi" chválena a dostalo by se jí všestranné ekonomické, technické a odborné pomoci? To by podle mého názoru znamenalo jednak rychlou degradaci NPT, jedné z mála bezpečnostních smluv, u nichž kvantita členů není na úkor kvality, a zároveň významné poškození mezinárodní prestiže MAAE.

Otázkou je, zda by to vůbec mělo smysl. V současné době podle obecně uznávaných analýz existuje mimo oficiální i neoficiální jaderný klub cca 25 dalších zemí, schopných pravděpodobně samostatně vyvinout a vyrábět jaderné zbraně a prostředky jejich dopravy (patří sem např. Saúdská Arábie, Japonsko, Jižní Korea, Brazílie, a z Evropy zejména Německo, o jehož zatím velmi opatrně a pouze některými "marginálními" politickými kruhy vyjadřovaných jaderných ambicích se hovoří už dlouho). Současná Ukrajina, která na rozdíl od obecně přijímaných tvrzení nikdy nebyla "jadernou mocností", protože ani taktickými jadernými zbraněmi, ani hlavicemi, umístěnými na strategických raketách, které zůstaly na jejím území po rozpadu SSSR, nikdy nedisponovala (jejich aktivace byla možná pouze z území Ruska), mezi tyto země rozhodně nepatří.

V Evropě (kromě Ruska) disponují jadernými zbraněmi vlastní provenience pouze dvě členské země NATO – Velká Británie (cca 225 náloží) a Francie (cca 300 náloží). To však neznamená, že pouze tyto země mají schopnost provádět jaderné údery. Kromě odstoupení od NPT totiž existuje pro evropské země ještě další možnost přístupu k jaderným schopnostem. 

Jako dědictví doby, kdy proti sobě stály dva mohutné vojenské bloky, NATO a Varšavská smlouva, přetrvává v Alianci systém tzv. "sdílení" jaderných zbraní, jejichž vlastníkem jsou USA. Ty také zajišťují personálně jejich údržbu a ochranu. Tento systém umožňuje státům bez vlastního jaderného arzenálu začlenit do své vojenské strategie použití jaderných zbraní vlastními vojenskými silami. V podobném systému Varšavské smlouvy byla ostatně svého času zahrnuta i ČSLA, která disponovala širokým spektrem nosičů jaderných zbraní, od letadel, přes dělostřelecké systémy až po operačně-taktické rakety s dosahem 500 km; v případě krize byla pro tyto prostředky přisouvána jaderná munice z bývalého SSSR. Rusko tento systém opustilo (stažením všech jaderných zbraní bývalého SSSR na své území) a nikdy ho již neobnovilo.

V současné době je v Evropě takto umístěno a vyčleněno cca 150 – 200 kusů amerických taktických jaderných pum B61 o hmotnosti 360 kg, s nastavitelnou silou výbuchu od 0,3 do 340 kilotun TNT, které jsou umístěny v Belgii (10–20 pum), Německu (10–20 pum), Itálii (do 70 pum), Nizozemsku (10–20 pum) a Turecku (do 70 pum). Pro jejich použití jsou v armádách uvedených zemí vyčleněny speciálně upravené letouny a udržovány posádky vycvičené v jaderném bombardování. Tyto země se rovněž podílejí na konzultacích k politice použití jaderných zbraní a poskytují skladovací prostory pro jejich uložení.

Je fakt, že navzdory kontroverznímu postoji k těmto zbraním i v samotných USA existují v Evropě země, snažící se do programu "sdílení" aktivně zapojit. Jedná se konkrétně o "lokálvelmocensky" ambiciózní Polsko, za jehož první krůčky tímto směrem může být považován nákup leteckých (nejaderných) střel s plochou dráhou letu AGM-158 JASSM a snaha vybavit plánované nové ponorky střelami s plochou dráhou letu kategorie Tomahawk s dosahem přes 1000 km. Otázka zní, co si od toho Polsko slibuje.

Ačkoliv se aktuálně jedná o starší letecké pumy, nemohu souhlasit se snahami oficiálních představitelů USA bagatelizovat jejich umístění na území evropských zemí NATO. V souhrnu se jedná o jaderný potenciál o celkovém ekvivalentu až 68 megatun TNT, schopný učinit minimálně ze střední Evropy na mnoho let radioaktivní poušť (pro srovnání – jaderné pumy, svržené na Hirošimu a Nagasaki měly ekvivalenty 13 a 21 kilotun TNT, přičemž v Hirošimě byl poloměr úplného zničení cca 1,6 kilometru s následným požárem v oblasti o ploše 11 km², bylo zcela zničeno 69 procent budov, 70 tisíc až 80 tisíc lidí bylo zabito okamžitě, dalších 70 tisíc obyvatel podlehlo svým zraněním a nemoci z ozáření později). Sklady těchto pum a základny, odkud operují letouny určené k jejich nasazení, jsou proto v případě vzniku jaderného konfliktu naprosto logickým cílem pro ruské jaderné údery. Tohoto rizika si musí být vedení hostitelských zemí vědomo. 

Stejně tak mám ale výhrady k ruskému výkladu praxe "sdílení" jako porušení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Je sice pravda, že americké jaderné zbraně jsou v jeho rámci umístěny v Evropě, jsou však plně pod kontrolou USA a jejich aktivaci provádí dálkově specializovaná složka velitelství U. S. Air Force. Nejsem sice specialistou na mezinárodní právo, ale podle výkladů smlouvy NPT z období před rokem 1989 nebyl považován výcvik pilotů letadel, obsluh odpalovacích zařízení raket a dělostřeleckých systémů spojenců SSSR a USA, schopných provádět jaderné údery, za její porušení.

Ještě před ruským velvyslancem v Dánsku využil jadernou kartu sám Vladimir Putin, když řekl, že v případě špatného vývoje ruské operace anexe Krymu bylo Rusko připraveno aktivovat jaderné zbraně. A ze Západu se strhl pokřik "Putin nám vyhrožuje jadernými zbraněmi". Co znamená dotyčný výrok? Máte Vy osobně strach z "ruského vyhrožování jadernými zbraněmi"? Nechci nijak hájit pana Putina, ale on tu "výhrůžku" prezentoval trochu jinak. Uvedl doslova, že po skončení krymské operace, kdy si nebylo ruské vedení jisto reakcí Ukrajiny, USA a Západu a vědělo, že jeho bývalí partneři čekají na jeho chybu, byli připraveni v případě vzniku krizové situace uvést své jaderné zbraně do stavu bojové pohotovosti pro odstrašení případného útočníka. Myslím, že podán takto má Putinův výrok poněkud jiný rozměr.

Přiznám se, že ačkoliv jaderné i další zbraně hromadného ničení mě stejně jako každého soudného člověka děsí, z  "ruského vyhrožování jadernými zbraněmi" nějaký zásadní strach nemám. Za tímto pocitem stojí jednoduchá úvaha: komu prospěje zničená, radioaktivní Evropa? Odpověď je velmi snadná: Pouze tomu, kdo v ní nežije. A to Rusové nejsou. Spíše mám obavu z toho, aby se některé kruhy v USA nedržely příliš rigidního uplatňování Wolfovitzovy doktríny.

Obavy z Ruska zdůrazňují zejména ti západní pozorovatelé, kteří považují za základ svého světa spolupráci s USA a kteří odmítají kompromisy s Ruskem, podporují obchodní dohodu TTIP, plísní státy nesouhlasící se sankcemi proti Rusku coby "kolaboranty", odmítají úvahy o multipolárním světě apod. Každopádně, jižní část Evropy je skokově víc a víc ničena přílivy imigrantů a např. Itálie dává najevo, že chce ukončit konfrontaci s Ruskem, neb strach má z jižního nebezpečí. Francie má ekonomické problémy, na stejné notě je i Maďarsko a částečně Slovensko. Jak vidíte budoucí debaty o vstřícnosti či přísnosti na Rusko mezi těmito "pochybovači" a mezi zastánci tvrdé linie, tedy Polskem, Británií či Pobaltím? A to zejména v rovině rozhodování NATO a EU. Může se stát, že jižní křídlo EU spolu s dalšími "vzbouřenci" přiměje Američany, aby přestali s tlakem na Rusko? Nakolik může tento vývoj ohrozit jednotu NATO? Ať už jde o sankce proti Rusku, budování vojenské infrastruktury u ruských hranic nebo výstavbu systémů protiraketové obrany v Evropě? A do jaké míry může Rusko v tomto regionu přijít s něčím, co Západu pomůže a uleví, čímž si získá přízeň některých evropských zemí?

Polarizace názorů na ukrajinskou krizi, protiruské sankce, bezpečnost a přítomnost amerických vojsk v Evropě se stále více projevuje napříč Evropou (úmyslně neříkám EU). Zdá se, že na jedné straně pomyslné barikády stojí "staré" země EU a na její druhé straně země, které do EU a NATO vstoupily po roce 1990. Onu "barikádu", oddělující pomyslně oba tábory, tvoří v podstatě západní hranice států sanitárního koridoru, oddělujícího podle záměrů USA Rusko a Německo (tj. Polska, Česka, Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska). Zatímco "staré" země se chovají spíše pragmaticky a racionálně, hájí spíše vlastní zájmy a zájmy EU, mezi "novými" zeměmi převládají deklarativně-emocionální hlediska se silným akcentem na podporu zájmů USA. Odlišný přístup k protiruským sankcím, podpoře návratu amerických vojsk do Evropy, siláckým prohlášením a řinčení zbraněmi se začíná projevovat i v jednání orgánů EU. Zatím to vypadá, že "realističtější" křídlo Evropy má navrch. Přesto se nedomnívám, že by EU mohla jakýmkoliv způsobem ovlivnit Američany ve věci sankcí proti Rusku. V této hře je Evropa jen jednou ze slabších figurek na globální šachovnici.

Důvody pro snížení tlaku na Rusko proto musí vzejít ze samotných USA. Politika EU má na rozhodování amerických elit jen malý vliv. Situace se spíše bude vyvíjet tak, že západní křídlo EU vedené Německem a Francií, přiměje vedení této organizace, aby ustoupilo od uplatňování sankcí proti Rusku bez ohledu na postoj USA. Už jen proto, aby si evropské země uvolnily ruce pro aspoň nějaké řešení problému neustávajícího proudu imigrantů a rostoucí riziko rozsáhlých asymetrických válek v Evropě. 

Z tohoto hlediska je Rusko naprosto přirozeným spojencem evropských zemí v boji proti islámskému terorismu, s nímž má navíc velmi bohaté a smutné zkušenosti (Čečna, krymští Tataři apod.). Bojovníci Islámského státu se rekrutují i z bývalých sovětských republik, kam se pak vracejí jako takzvaní zahraniční bojovníci. To je jeden z problémů, které mají EU a Rusko společné. Domnívám se, že EU by měla usilovat o širší koalici s Ruskem a také s Tureckem, které má svou polohou na hranici regionu ovládaného Islámským státem klíčové postavení. Navíc se v posledním roce vzájemné vztahy Ruska a Turecka výrazně zlepšily poté, co se Turecko stalo distribučním státem v náhradní variantě ropovodu Jižní proud.

Hovoříme-li o vývoji na Blízkém východě a v severní Africe, například generál Hynek Blaško tvrdí, že nebezpečí pro nás přichází odtamtud, nikoliv z Ruska.  Je to i Váš postoj? Hrozí nám "jen" zvýšené riziko terorismu, katastrofální nápor imigrantů, nebo hrozí vážné nebezpečí vzniku fanatických nepřátelských režimů v teritoriích rozvrácených občanskými válkami, například v Libyi – jakýchsi dalších "islámských států" – které začnou Evropu vojensky ohrožovat již coby souvislé státní celky?

Historie se opakuje. Při hledání odpovědi na tuto otázku mi vytanulo na mysli temné proroctví z Knihy Danielovy "Mené, mené, tekel ú-parsín". Bude naše (západní) království zváženo a shledáno lehkým? Budeme poraženi a dáni v plen Médům a Peršanům?" 

Politické reprezentace evropských států si s překotným vývojem na jižních hranicích světadílu i ve vlastních zemích neví rady, a je to logické. Jsou zacyklovány a uzamčeny v mnohaletých klišé multikulturalismu, rasové snášenlivosti a svatého grálu "lidských práv", ve světě "západní" výjimečnosti a představy, že nás islamisté musí považovat ne-li za nadřazenou rasu, tak minimálně za partnery a jednat s námi jako rovný s rovným. Nedokáží pochopit, nebo spíše jasně deklarovat, že "náš" a "jejich" svět jsou dva naprosto neslučitelné kulturní okruhy, a že ačkoliv žijeme na stejné planetě, žijeme zároveň ve dvou absolutně odlišných vesmírech, které se už z principu daného historickou zkušeností nemohou prolnout. To je naprosto nesprávný a primárně velmi nebezpečný náhled na současnou situaci nejen s islámskými přistěhovalci, ale i s vyznavači radikálních větví islámu, žijícími v Evropě již po několik generací v bublině svého vlastního světa, vzdáleného celé světelné roky nekonečně odlišných historických zkušeností, výchovy a indoktrinace od toho našeho.

Po tomto krátkém úvodu vyplývajícím i z mých osobních zkušeností s islámem snad bude zřejmé, proč plně souhlasím s názorem generála Blaška. Problémem však nejsou jednotlivé hrozby, jak jsou uvedeny v otázce, ale fakt, že působí současně a mají narůstající synergický efekt. V čem to spočívá? 

Nechci se zabývat ani příčinami silného islámského elementu v evropských státech, ani důvody imigrační tsunami nebo vzniku Islámského státu. Podstatné je, že vzniklá situace je logickým podhoubím nejen pro růst terorismu. V Evropě v podstatě exponenciálně narůstá riziko povstání a následné občanské války vyvolané radikálními islamisty. Je to dáno několika faktory. 

Prvním a nejdůležitějším faktorem je vysoké procento podílu islámských přistěhovalců v populaci evropských zemí, dosahujících v některých případech desítek procent. V absolutních číslech to v celé EU představuje desítky (v současnosti možná i stovky) milionů lidí.

Druhým faktorem je neschopnost Západu nabídnout přistěhovalcům přitažlivou alternativu k jejich chápání světa, a to jak v oblasti ideové, tak v oblasti materiální. Chceme je integrovat do společnosti konzumu, Prague Pride, volné pornografie a Charlie Hebdo, která je jejich

způsobu chápání světa naprosto cizí. Mají vlastní historii, vlastní systém náboženského vzdělávání nezávislý na evropském školství, vlastní pojetí práva (šaría) a vlastní pojetí mezilidských vztahů, včetně jednoznačně vymezené hranice "my" a "oni".

Třetím faktorem je existence silné zahraniční podpory islámské diaspory, a to jak ideové, tak personální, materiální a finanční. Do tohoto ranku spadá nejen výchova duchovních a jejich platy přicházející z islámských států, ale i zahraniční výcvik vybraných bojovníků ve vedení gerilové války, provádění teroristických útoků, získávání "vojáků islámu" apod. pod hlavičkami dovolených, studijních pobytů atd., kteří pak působí proti zájmům hostitelské země, či podpora různých nevládních skupin a organizací, jejichž cílem je ovlivňovat veřejné mínění v jednotlivých hostitelských zemích.

Čtvrtým faktorem je ideová (a z ní plynoucí) i vojenská slabost Evropy, kterých jsou si islámští vůdcové velmi dobře vědomi. Eufemisticky bych to vyjádřil tak, že naše svaly v uplynulém čtvrtstoletí zeslábly, armády byly dílem rozkradeny, dílem se rozpadly a ideje, které nás poháněly na výpravách přes nekonečné pláně oceánů a později i přes nekonečné kosmické dálavy vyprchaly a rozplynuly se v multikulturalismu, honu za chimérou lidských práv a duhových barvách LGBT festivalů.

Společné působení těchto čtyř faktorů způsobuje obrovskou zranitelnost Evropy. Domnívám se, že v současné době brání "islámskému převratu" v Evropě především dosud relativně nízká míra organizační propojenosti skupin přistěhovalců z jednotlivých zemí, přítomnost americké armády v Evropě a rovněž existence ozbrojených sil Ruska. Je totiž potřeba jasně říci, že válka s islámem, pokud k ní v Evropě dojde, bude vedena jak vnitřní pátou kolonou, tak zvenčí stovkami tisíc bojovníků, dobře vytrénovaných, vycvičených v zabíjení a ochotných umírat za své náboženství a přesvědčení, proti nimž ani EU, ani evropská část NATO nemá v současné době co postavit.

Aby strategických úvah nebylo málo, existují úvahy, že střet Západu a Ruska proběhne v Arktidě, kde rozmrzávající ledový pokryv zpřístupňuje další a další suroviny k vytěžení. Je to úvaha "mimo", nebo má reálný základ?

Rozhodně není mimo. Tento střet, pokud k němu opravdu dojde, bude právě v prostředí Arktidy velmi intenzivní. Je to dáno jak její polohou (v Arktidě se téměř dotýkají území Ruska a USA), tak tím, že tato oblast již od 50. let patří k oblíbeným operačním oblastem atomových ponorek USA, Ruska, ale i Británie a Francie. Jsou zde umístěny základny ruského ponorkového i hladinového loďstva a vedou přes ni i nejkratší dráhy balistických raket a strategických bombardérů. Z dostupných informací je zřejmé, že obě strany, jak USA, tak Rusko, zde zahájily intenzivní obnovu vojenských základen a letišť, pocházejících z období studené války. Rusko zřídilo dokonce zbrusu nové Společné strategické velitelství severní flotily, jehož úkolem bude plánovat a koordinovat vojenské operace za polárním kruhem.

To je ovšem problém potenciálního válečného konfliktu. Jiná věc je již dlouhou dobu probíhající "válka o šelfy", spočívající ve snaze států Arktidy (Norsko, Finsko, Rusko, USA, Kanada, Island, Dánsko) zahrnout do své působnosti co největší na zásoby ropy, zemního plynu a rud bohaté oblasti mořského dna až do vzdálenosti 370 km od pobřeží. Řekl bych, že tato "válka", vedená geology a právníky na půdě OSN, není o nic "měkčí" než skutečný válečný konflikt. Do této oblasti se začíná nově tlačit i Čína, což přináší další komplikace v již tak dost složitém předivu vztahů arktických zemí.

V našich otázkách záměrně ignorujeme mediálně propírané téma amerického konvoje. Ale každopádně, je něco, co byste k tématu rád poznamenal, považujete to za důležité a ještě to nebylo řečeno? Mimochodem, když Američané chtějí někde ve východní Evropě základnu, kde očekáváte její vybudování? A abychom se ještě vrátili k dotazům 5), 6) a 7): Mohou například Německo, Itálie nebo Francie z důvodu svých případných zájmů na dobrých vztazích s Ruskem brzdit americké plány na přísun vojenských kapacit k Rusku, nebo si mohou říkat, co chtějí, a Washington si pozemní, námořní i letecké základny na hranicích Ruska v zemích sobě zcela věrných prostě vybuduje?

K tématu konvoje už toho není mnoho co říci. Můj názor, že se jedná v podstatě o PR akci USA v Evropě, jsem jasně vyjádřil v Interwiev ČT24. Přiznám se, že mediální cirkus kolem průjezdu necelých dvou praporů americké armády přes území ČR v rámci ukončení účasti na cvičení mi připadá více než přehnaný. V této věci plně sdílím názor Martina Kollera, přirovnávajícího divadlo kolem konvoje a jeho uvítání v Praze s oficiální účastí nejvyšší politické reprezentace ČR k situaci, kdy na koloniálním území černošský kmenový náčelník osobně a poníženě vítal policistu, vyslaného koloniálním komisařem. Souhlasím rovněž s tím, že ať je osobní názor kohokoli na americký konvoj jakýkoli, neměl by zapomínat na civilizovanost, vlastenectví a důstojnost.

A na závěr spíše povzdech. Pokud budou chtít Američané v současné době vybudovat kdekoliv v Evropě svou základnu, vybudují ji bez ohledu na názor obyvatel příslušné země. USA dlouhodobě vytváří své pozice v jednotlivých evropských zemích pomocí takových politických a ekonomických nástrojů, které jim to umožňují. Rozhodnutí americké administrativy zrušit plánovanou výstavbu radarové základny v Brdech proto rozhodně nebylo vítězstvím "protiradarových" aktivistů, ani důsledkem zpackané prezentace tohoto záměru vládou, která věděla, že ať se bude snažit jakkoliv, konečné rozhodnutí stejně závisí na americké straně. Totéž bohužel platí i pro případné záměry Německa, Itálie nebo Francie ovlivňovat americké kroky v Evropě. Rád bych věřil, že uzavření smlouvy "Minsk II" bylo světlou výjimkou.

vice-parlamentni-listy

 

Tagy: Rusko Spojené státy extremismus jaderné zbraně rusko-ukrajinská krize terorismus a násilí

Zdroje: Parlamentnilisty.cz