Předseda SPD Tomio Okamura ve sněmovně představil návrh zákona o obecném referendu. Ve hře je ale víc, než jedna legislativní norma. Proč by ostatní strany prosazující referenda neměly přistoupit na to, že lidové hlasování je Okamurovo téma?

Po sjezdu ČSSD se strana daleko nepohnula. Má sice nové vedení, ale pouze částečně. Usnesení ohledně vládního vyjednávání je obojaké a lze ho vykládat různě. Sociální demokracie vstoupila do období provizoria a vše podstatné se odkládá.

Neodhlasujeme si jednou v referendu třeba nižší cenu másla? Nebo slunečné a teplé počasí v létě a čerstvý prašan v zimě? Bylo by to přece fajn.

Sociální demokraté před svým nedělním sjezdem mluví o tom, že se jejich strana nacházejí ve stadiu klinické smrti nebo že je třeba do ní vrátit život. ČSSD má přitom ve skutečnosti života na rozdávání. Potíž je v tom, do čeho vkládá svou energii.

Tomio Okamura buď lže, má horečku a blouzní, anebo je prostě Pitomio. To jsou tři možnosti, kterými si lze vysvětlit jeho tvrzení, že czexit pořídíme v podstatě zadarmo.

Politické strany se snaží domluvit na zákonu o obecném referendu. Velká pozornost se upíná k tomu, zda bude možné hlasovat o našem vystoupení z Evropské unie. Důležitost referenda a jeho dopad na českou politiku však spočívá v něčem jiném.

Hlavou státu byl podruhé zvolen Miloš Zeman, kterého teď vlastně můžeme chápat jako hrobníka jedné politické éry a průkopníka jiné. Patří do ní i Jiří Drahoš. Nová etapa má svá rizika, hlavní je se poučit a neopakovat minulé chyby, třeba ty zvýrazňující rozštěpení společnosti.

Přímá volba hlavy státu má své zastánce i odpůrce. Zkušenost po minulé volbě, aktuální prezidentská kampaň i výhled do budoucna svědčí o tom, že převažují spíše její zápory. Proč je lepší se poučit a nezavádět další prvky přímé demokracie?