I když jde ve své podstatě o vážnou věc, protiteroristická opatření pro vídeňskou vládní čtvrť se zvrhla v politickou frašku. Původně měla před kancléřským úřadem na náměstí Ballhausplatz vyrůst 80 centimetrů vysoká a metr široká téměř sedmdesátimetrová zeď. Protesty proti kontroverzní stavbě ale nakonec zřejmě zabraly a na příkaz sociálnědemokratického kancléře Christiana Kerna se stavební práce zastavily.

V době, kdy potřebujeme kritický žurnalismus, se v médiích rozšířil neblahý trend. Místo toho, aby se novináři dožadovali od politiků odůvodnění a ospravedlnění jejich kroků, raději se tak trochu přihřívají na výsluní moci. Kritické otázky na tělo jsou zřejmě passé, říká emeritní profesor Lipské univerzity a teoretik žurnalistiky Michael Haller pro rakouský deník Der Standard.

Ten, pro něhož geniální Mozart složil korunovační operu. To bude nejspíš vše, co si běžný člověk vybaví o českém panovníkovi Leopoldovi II., kterého dějiny znají i jako velkovévodu toskánského a předposledního císaře Svaté říše římské. Poněkud nespravedlivě stojí ve stínu svých slavnějších sourozenců Josefa II. a Marie Antoinetty. Za krátký čas své vlády přitom stačil uklidnit rozbouřené politické vody a na rozdíl od svého předchůdce se dal korunovat českým králem.

S vládní krizí se potýká nejen Česko, ale i naši jižní sousedé v Rakousku. Po deseti letech, kdy byla nepřetržitě u moci velká koalice sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP), už neshody mezi nimi narostly do takových rozměrů, že spolu hoši z obou partají nechtějí spolupracovat a země míří k předčasným volbám. Hlasovat budou Rakušané jen týden před námi.

Až Britové uvidí podrobnosti dohody s Evropskou unií a konečně poznají, co vlastně brexit obnáší, rozhodnou se od něj upustit a nakonec v EU zůstanou. Je o tom přesvědčen bývalý britský ministerský předseda Tony Blair. V rozhovoru pro rakouský týdeník Profil připouští, že jej mnozí v tomto ohledu považují za snílka, on sám se prý ale nikdy této naděje nevzdá.

Při kontaktu s naprosto cizí kulturou se prakticky nelze vyhnout četným nedorozuměním. Pro nás Rakousko sice žádnou exotiku nepředstavuje, pro někoho ale možná ano. To platilo třeba po druhé světové válce, kdy byla země rozdělena mezi vítězné mocnosti na čtyři okupační zóny. Někteří američtí vojáci možná tehdy ani netušili, kam to vlastně přišli a že nějaké Rakousko vůbec existuje.

Spojené státy už delší dobu – a po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu obzvlášť důrazně – požadují, aby členské země NATO vydávaly více peněz na zbrojení. Německá armáda je ale už několik let v tomto směru takříkajíc na redukční dietě, a kdyby šlo opravdu do tuhého, moc platná by asi nebyla. K tomu se ještě pojí fakt, že bundeswehr může v boji použít jen 30 až 70 procent svých zbrojních systémů. Zbytek je porouchaný a čeká na opravu, případně na výměnu za funkční modely.

Své první zahraniční návštěvy má už čerstvý rakouský prezident Alexander Van der Bellen za sebou. Slovo "zahraniční" je ovšem třeba brát poněkud s rezervou – on sám se podle svých slov cítil před týdnem v Bruselu a ve Štrasburku jako doma. Během návštěvy se dokonce nedopustil ani žádného přehmatu, i když některým čerstvým prezidentům chvilku trvá, než si na přísný protokol zvyknou.