Je svoboda opravdu tak důležitá, aby se nařizovala zákonem bez ohledu na to, zda o ni dotyčný jedinec opravdu stojí? A nenapáchá se tím víc škody než užitku? To byly některé z otázek, které provázely debatu o dětských manželstvích, proti nimž vytáhla do boje německá vláda.

Chladná, napjatá, rozpačitá, křečovitě zdvořilá a s několika trapnými momenty. Tak vesměs popisují komentáře washingtonskou schůzku Donalda Trumpa a Angely Merkelové. Ovšem přestože z obou státníků asi nikdy velcí kamarádi nebudou, jejich setkání lze s odstupem času hodnotit spíše pozitivně.

Znáte pohádku o nadutém sultánovi? Začíná takhle: Žil byl v Malé Asii sultán a ten si myslel, že se mu Evropané musí klanět…

Zatímco naši legislativci řešili zákon o ochraně přírody a krajiny a dohadovali se o pravidlech pro národní parky, jejich kolegové v sousedním Německu se k podobné debatě ještě ani nedostali. Tamní návrh novely zákona o ochraně přírody je ale podle médií natolik špatný, že by bylo lépe, aby se jím zabývala až příští vláda, která vzejde ze zářijových parlamentních voleb.

Je možné, aby někdo byl jenom špatný? Dá se i na tom nejhorším a nejtěžším zločinci najít něco dobrého a sympatického? "Problém je v tom, že se Adolf Hitler líčí jako absolutní zlo. Ale je samozřejmě známo, že v historii nic není ani pouze černé, ani pouze bílé." Těmito slovy zhodnotil nacistického vůdce kontroverzní člen pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD) Björn Höcke v nedávném rozhovoru pro Wall Street Journal. V souvislosti s třetí říši se opravdu hovoří o několika pozitivech - jde ale o pouhý mýtus.

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.

Kolem roku 1900 byla nenávist vůči Židům ve Francii a Rusku mnohem výraznější, než v Německu. Jak je tedy možné, že holocaust nezačal právě třeba ve Francii? Odpověď hledá ve své nové knize německý historik Götz Aly.

Případ německo-tureckého novináře Denize Yücela znovu jasně ukázal, že novinařina prostě je a bude rizikové zaměstnání. Nemusí přitom jít rovnou o reportáže z válečného pole, investigativní práci či působení v zemi, kde svobodě tisku moc nepřejí. Rizika číhají na novináře i tam, kde svoboda patří k nejvyšším hodnotám a kde jí je zdánlivě ažaž.