hadi

Australské pláže bývají synonymem ráje — nekonečný písek, azurová voda a klid, do kterého se člověk touží ponořit. Jenže letos se mezi opalujícími  turisty objevují nečekaní „návštěvníci“. Pláže na západním pobřeží Austrálie zaplavují mořští jedovatí hadi.

Na mapě vypadá jako tropický ráj – maličký zelený ostrůvek v tyrkysovém Atlantiku, jen kousek od brazilského pobřeží. Kdybyste ho zahlédli z lodi, možná by vás napadlo jediné: tady bych chtěl strávit dovolenou. Jenže Queimada Grande je přesný opak. Neexistuje místo, kde by se člověk ocitl blíž smrti tak rychle jako tady.

Není každý den posvícení a platí to holt i pro Bali.

Ostrov Queimada Grande u brazilského pobřeží je domovem tisíců smrtelně jedovatých hadů a vstup na něj je přísně zakázán. Přesto se najdou odvážlivci – nebo blázni – kteří to zkusí.

Změna klimatu pravděpodobně povede k masové migraci jedovatých hadů do nových regionů a zemí, které na to nejsou připravené, což jejich obyvatele učiní zranitelnějšími vůči uštknutí. Napsal to list The Guardian s odkazem na studii, podle které se nejvíce plazů zřejmě ze sousedních zemí přesune do Nepálu, Nigeru, Namibie, Číny a Barmy.

Irové si nemohou hřát hada na prsou, ani kdyby chtěli. Žádní hadi totiž na tomto ostrově nežijí.

Podle nejrůznějších studií trpí zhruba dvě až tři procenta populace fobií z hadů. Co ale strach z těchto plazů v lidech vlastně vyvolává? Na to se nyní snaží přijít odborníci z Národního ústavu duševního zdraví.

Každé malé dítě ví, že hadi nemají nohy. Jako skoro všechna "zaručená" tvrzení v biologii má ale i tohle pár výjimek. U hadů ze starobylé čeledi hroznýšovitých můžeme v zadní části těla nalézt malé drápky, poslední zbytky zakrnělých končetin. Ve zbylých čeledích se ale žádné takové struktury nevyskytují a na první pohled by nikdo nečekal, že se mezi jejich geny objeví nějaké úzce spojené s tvorbou předních či zadních nohou.