Nová generace babiček už nechce dělat chůvy. To, co bývalo samozřejmostí, je dnes téměř luxus

Byla to nepsaná rodinná dohoda, o které se příliš nediskutovalo. Rodiče vychovali děti, děti dospěly a založily vlastní rodiny a babička s dědou nastoupili jako záložní jednotka.

Vyzvedávání ze školky, prázdniny na chalupě, nemocné dítě, když rodiče museli do práce, nebo sobotní noc, kdy si máma s tátou chtěli někam vyrazit. Nikdo tomu neříkal „hlídání“. Prostě se jelo k babičce. Jenže právě tahle samozřejmost se začíná měnit.

Babička ano. Chůva na plný úvazek ne

Dnešní ženy vstupují do role babiček v úplně jiné životní situaci než jejich vlastní babičky.

Často ještě pracují, mají partnerský život, cestují, sportují, pečují o své stárnoucí rodiče a především mají mnohem silnější představu o tom, že období po odchodu dětí z domova patří také jim samotným.

Vnoučata mohou milovat nade vše. To ale automaticky neznamená, že chtějí každé úterý vyzvedávat ze školky, celé léto organizovat prázdniny nebo rušit vlastní program pokaždé, když dítě dostane rýmu. A tady vzniká generační střet.

Mladí rodiče totiž někdy očekávají model, který sami zažili v dětství. Pamatují si prázdniny u babičky a odpoledne strávená u prarodičů. Když mají vlastní děti, mohou předpokládat, že stejný koloběh bude pokračovat. Jenže jejich rodiče už stejnou představu mít nemusejí.

Česká babička přitom rozhodně nevymizela

Představa, že se všechny dnešní babičky rozhodly vnoučata nehlídat, by ale byla nespravedlivá. Český výzkum prarodičovství založený na datech SHARE ukázal, že zhruba 30 procent sledovaných prarodičů patřilo mezi intenzivně pečující, kteří se o malá vnoučata starali denně nebo týdně. Další skupiny pomáhaly příležitostně. Významnou roli přitom hrála vzdálenost bydliště, kontakt s dospělými dětmi, pracovní aktivita i životní situace samotných prarodičů.

Jiný český odborný text uvádí, že babičky věnovaly péči o vnoučata v průměru kolem devíti hodin týdně, zatímco dědečkové přibližně pět. I to připomíná jednu věc, na kterou se při debatách o „neochotných prarodičích“ často zapomíná: rodinná pomoc tradičně dopadala především na ženy. A bohužel nejde jen o Česko.

Výzkum publikovaný v European Journal of Ageing, který sledoval 26 evropských zemí, zjistil, že nějakou formu péče o vnoučata poskytovalo podle země přibližně 24 až 60 procent prarodičů. Babičky se zapojovaly častěji než dědečkové. Především ale výzkumníci při dlouhodobém srovnání nenalezli dramatický evropský ústup prarodičů od vnoučat. Míra jejich zapojení zůstávala relativně stabilní, místy dokonce mírně rostla. Takže babičky hromadně nezavřely dveře.

Proměňuje se spíš to, co od nich rodina považuje za samozřejmé.

„Já už jsem svoje děti vychovala“

Právě tahle věta dokáže v rodině rozpoutat pořádnou bouři. Z pohledu mladých rodičů může znít sobecky. Zvlášť pokud sami vyrůstali u prarodičů a počítali s tím, že podobnou pomoc jednou dostanou také. Z pohledu babičky ale může znamenat něco úplně jiného: hranici.

Starší generace žen prožila velkou část života v době, kdy se péče o děti, domácnost a později mnohdy také o stárnoucí rodiče považovala především za ženskou povinnost. Některé proto po padesátce či šedesátce nechtějí automaticky vstoupit do dalšího kola každodenní péče. To neznamená, že nechtějí být babičkami. Chtějí být babičkami, nikoli druhými matkami. A mezi těmito dvěma rolemi je obrovský rozdíl.

Jenže mladým rodinám může chybějící babička pořádně zkomplikovat život

Na druhé straně stojí rodiče malých dětí. Dva pracující dospělí, zavřené školky o prázdninách, nemocné děti, směny, přesčasy a ceny placeného hlídání vytvářejí situaci, v níž jedna ochotná babička dokáže změnit fungování celé domácnosti.

Neplacená rodinná péče ostatně není žádná drobnost. Eurofound upozorňuje, že v evropských společnostech představuje zásadní součást systému péče a její význam roste tam, kde jsou formální služby nedostatečné. Současně zdůrazňuje, že dostupné veřejné služby jsou důležité právě proto, aby rodinná péče byla skutečnou volbou, nikoli povinností vzniklou proto, že jiná možnost neexistuje.

Pro Česko je to obzvlášť zajímavé. Nejnovější data OECD řadí Českou republiku mezi země s velmi nízkým využíváním formální péče a vzdělávání u dětí ve věku do tří let. Pokud chybí dostupná služba a současně není k dispozici rodina, prostor rodičů pro návrat do práce či obyčejný odpočinek se výrazně zužuje.

A najednou se z věty „babička nechce hlídat“ stává mnohem větší společenský problém.

Dostupnost babičky může hrát roli i při rozhodování o dalším dítěti

Ještě zajímavější je otázka, zda rodinná pomoc ovlivňuje samotné rozhodnutí mít děti.

Výzkum jedenácti evropských zemí ukázal, že předpokládaná možnost příležitostné pomoci prarodičů byla pozitivně spojena s přechodem k rodičovství. U některých skupin zemí souvisela s narozením prvního dítěte také možnost pravidelné prarodičovské péče.

Další evropská studie zjistila v některých sledovaných zemích souvislost mezi podporou prarodičů a úmyslem matek mít další dítě. Výsledky ale nebyly všude stejné, takže z nich nelze jednoduše tvrdit, že bez babičky lidé děti mít nebudou. Ukazují však, že pocit, že na rodičovství nebudete sami, může při rodinném plánování hrát roli.

A velmi čerstvý výzkum publikovaný v září 2026 přinesl podobnou otázku v souvislosti s posouváním věku odchodu do důchodu v Číně. V experimentálních scénářích snížila absence prarodičovské péče ochotu respondentů uvažovat o druhém dítěti o 9,82 procentního bodu. Dostupná formální péče dokázala část tohoto efektu kompenzovat. Jde o čínský výzkum, takže jeho čísla nelze automaticky přenášet na české rodiny, dobře ale ukazuje mechanismus: když rodina přijde o jeden zdroj péče, musí ho někdo nebo něco nahradit.

Problém tedy není, že babičky „zlenivěly“

Možná jsme si jen příliš dlouho zvykali na systém, který stál na neplacené práci žen. Nejdříve matka pečovala o svoje děti. Potom pomáhala svým rodičům. A sotva její vlastní děti odešly z domu, narodila se vnoučata a očekávalo se, že nastoupí znovu. Dnešní babičky častěji říkají, že pomoc ano, automatická povinnost ne. Jejich děti naopak mohou namítat, že bez rodinné pomoci se dnešní rodičovství zvládá velmi obtížně. A pravdu mohou mít obě strany.

Babička není zaměstnanec. Ale rodina není ani skupina cizích lidí

Možná právě tady leží jádro celého konfliktu. Prarodič nemá povinnost stát se bezplatnou chůvou jen proto, že se mu narodilo vnouče. Má vlastní život, zdraví, práci, vztahy i právo říct ne.

Stejně pochopitelné ale je, když mladí rodiče očekávají určitou míru mezigenerační solidarity – zvlášť pokud sami vyrostli v prostředí, kde pomoc prarodičů byla naprostou samozřejmostí.

Rodina vždy fungovala na určitém principu vzájemnosti. Jednou někdo hlídá dítě, podruhé někdo veze babičku k lékaři a za dvacet let se mohou role úplně obrátit. Nová generace babiček proto možná není generací, která odmítla svá vnoučata. Je spíš první generací žen, která ve větší míře nahlas říká, že láska k vnoučeti a povinnost být neustále k dispozici nejsou totéž.

Pro mladé rodiče je to však změna, na kterou se musí připravit. Protože pokud už při plánování rodiny automaticky počítají s tím, že „babička přece pomůže“, mohou velmi rychle zjistit, že rodinný plán měl jednu zásadní chybu.

Babičky mají svůj vlastní plán.