V Turecku to byla už druhá předvolební kampaň během několika měsíců.

Jednotlivé strany hrají o hodně a podle staré tradice se rozhodly především slibovat. Hlavním terčem je 11 milionů důchodců a pět milionů voličů pobírajících pouze minimální mzdu; a tak se hovoří především o radikálním zvyšování jejich měsíčního příjmu.

To ale není zdaleka všechno – v klání se objevily takové sliby, jako smazání dluhů na kreditních kartách, slevy na letenky Tureckých aerolinií, statisícové příspěvky pro novomanžele či úlevy z povinné vojenské strany. To vše z úst klíčových vládních i opozičních politiků. Bez ohledu na to, že by to vyšlo v přepočtu na stovky miliard korun.

Předvolební kampaň vyvolává dojem, že turecké voliče čeká lepší budoucnost: ať volby dopadnou jakkoli, strany přece slíbily zlepšit jejich životní úroveň.

Ve skutečnosti je to ale přesně obráceně. Ať volby dopadnou jakkoli, Turky čeká budoucnost velmi nejistá. Turecko totiž stojí před těžkou volbou. Buď po krátké přestávce znovu sestaví jednobarevnou vládu Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, která zemi vládla nepřetržitě od roku 2002. Nebo - jak se domnívají odborníci a potvrzují to i průzkumy - volby dopadnou stejně jako na v létě patem.

V prvním případě by Turecko zvolilo jistotu. Jistotu protizápadní vlády, která zavlekla zemi do nekonečného syrského konfliktu, a která se stále víc blíží autokracii jednoho muže.

Erdogan to před volbami potvrzuje pronásledováním odpůrců na všech frontách – cílem jsou některá dosud zbývající nezávislá média, jednotliví kritici a samozřejmě Kurdové.

Už přinejmenším od září je vedena nová kampaň za likvidaci oponentů především z deníku Hürriyet a z televizních stanicí patřících stejné mediální skupině Dogan včetně například turecké odnože CNN. V redakcích se konají policejní razie a souběžně je napadají rozzuřené davy příznivců vládní AKP, kteří také zaútočili na konkrétní novináře a některé z nich "poslali" do nemocnice.

Přestože jsou útočníci obvykle známi, nikdo zatím nebyl potrestán.

Naopak trestáni jsou ti, kdo se odváží kritizovat prezidenta, a to třeba na sociálních médiích. Nedávno svět zaujal případ 14letého chlapce, který se kriticky vyjadřoval k Erdoganovi na Twitteru – vzápětí byl zatčen a strávil noc na policejní stanici.

Propuštěn byl jen proto, že ve čtrnácti letech ještě není trestně odpovědný. Zadržená na základě článku 299 o urážce hlavy státu byla řada dalších lidí, včetně bývalé miss Turecka, co se opovážila na Instagramu zveřejnit satirickou báseň o prezidentovi nebo 16letý mladík hovořící na protestním shromáždění.

Zmíněný článek 299 je sice v tureckém trestním řádu již od dob Mustafy Kemala, ještě nikdy však nebyl aplikován na tak široké spektrum oponentů na všech myslitelných platformách. Je veřejně známo, že Erdogan má celý tým právníků systematicky vyhledávajících podobné případy.

Erdogan byl kromě toho ochotný po neúspěšných volbách rozbít letitý mírový proces s Kurdskou stranou pracujících (PKK), který sám budoval, a zavlekl východ země zpět do časů krvavého konfliktu. Mnozí v tom vidí touhu pomstít se Kurdům za podporu sekulární a opoziční Lidově demokratické strany (HDP), jíž se jako první převážně kurdské straně v historii podařilo překročit likvidační desetiprocentní práh pro vstup do parlamentu a podle prezidentova mínění tak AKP "ukrást" většinu.

Svou vojenskou kampaní na východě Turecka se vláda snaží Kurdy zastrašit a HDP paralyzovat, aby se tento scénář už neopakoval a místní voliči ideálně k volbám vůbec nepřišli.

Zrušením mírového procesu jde zároveň Erdogan na ruku voličům národovců z Nacionálně činné strany (MHP), dalším "zlodějům" jeho hlasů, kteří historicky požadovali co nejtvrdší postup vůči kurdské menšině.

Útoky na "teroristy", jak Erdoganova vláda zřejmě po vzoru sousedního autokrata Bašára Asada nazývá všechny odpůrce (od kurdských vzbouřenců, přes zadržené zahraniční žurnalisty z Vice News až po bývalého spojence a muslimského klerika Fethullaha Gulena), dokazují, nakolik se on sám během let proměnil z umírněného, proevropského politika v člověka toužícího po samovládě a ochotného udělat pro tento cíl cokoli.

Pokud AKP znovu dostane většinu – na dříve vysněnou ústavní většinu už nyní nikdo nepomýšlí – Erdogan dostane další roky na prorůstání vlastní strany do státních struktur a na úplnou likvidaci svých nepřátel.

Turecké dilema spočívá v tom, že pokud Erdogan většinu nedostane, znamená to další parlamentní pat a zřejmě chaos.

Opozice roztříštěná do tří hlavních stran se nedokáže dohodnout na společné vládě – nejsilnější a sekulární Republikánská lidová strana (CHP) by sice byla ochotná vládnout jak s nacionalisty, tak s Kurdy, oni však spolu v jednom kabinetu nikdy nezasednou.

Jak ukázala vyjednávání z posledních měsíců, opozici možná spojuje strach z Erdogana, ale k dohodě to nestačí. Prezident přitom svým chováním vůči Kurdům a pokusem o likvidaci HDP efektivně zlikvidoval možnost vlastní koalice s kurdskou stranou, jež by ještě před několika lety přicházela v úvahu.

Jako po posledních volbách tedy zbývá jen koalice s nacionalisty, kteří ovšem Erdoganovi z logických důvodů nedůvěřují a prezident sám touží jejich stranu spíš vysát a zničit, než aby se s ní podělil o moc. Proto k žádné dohodě nedošlo, nejspíš nedojde, a i kdyby došlo, taková "nesvatá aliance" by v kurdských oblastech zažehla snad ještě intenzivnější konflikt.

A pak je tu ještě jedna otázka: vzdá se Erdogan jako teoreticky bezpartijní a ústavně slabý prezident dobrovolně své kontroly nad vládou, pokud jeho strana opět nedosáhne na většinu v parlamentu?

Někteří politici z AKP už naznačují, že ne. Země se tak snadno může propadnout do destruktivního boje o moc mezi jednotlivými stranami a také částmi téměř přesně napůl rozdělené společnosti.

To nebude dobrá zpráva ani pro Turecko, ani pro Evropu.