Zástupci států OSN se v pondělí v marocké Marrákeši dohodli na textu globálního paktu OSN o bezpečné a řízené migraci. Chyběly však hlasy Spojených států, Austrálie a několika evropských zemí včetně Česka.

Je nasnadě, proč.

Horší dobu pro debatu o paktu si OSN vybrat nemohla. Ve Spojených státech je u moci Donald Trump, stavitel zdí, a ve Střední Americe se zvedá další vlna migrantů.

A Evropa? Ta se dosud nevypořádala s přívalem přistěhovalců, který vrcholil v roce 2015. Dohaduje se, jak si je přerozdělit.

Proto také dokument, který vychází z newyorské deklarace o uprchlících a migrantech a pohlíží na migraci jako na prospěšný jev posilující ekonomiku, narazil jak v USA, tak v osmi státech Evropské unie.

Bez závazků

Česká vláda byla nejdřív pro pakt. Jan Hamáček ještě jako dvojjediný ministr zahraničí a vnitra tvrdil ve sněmovně poslancům, že pakt mohou přijmout s klidným srdcem, protože je nezávazný. "Není to právně vynutitelná mezinárodní smlouva," zdůrazňoval šéf sociálních demokratů.

Divná a nepřesvědčivá argumentace.

Pravda, pakt žádný soud vymáhat nemůže. Pokud si ho ale pozorně přečtete (třeba zde), zjistíte, že obsahuje jednoznačné formulace typu "zavazujeme se", anebo "budeme naplňovat".

To znamená, že ti, kteří dokument podepíší, by ho měli také striktně dodržovat. Jinak budou pod tlakem, aby plnili to, k čemu se zavázali.

Co víc, z nezávazných dokumentů bývají později vytvářeny závazné konvence.

Právo opustit stát

Pravdu nicméně nemají ani ti, kteří ve sněmovně varovali, že nový pakt OSN legalizuje právo na migraci.

Právo migrovat je zakotveno už v jiných dokumentech světové organizace – zejména ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Státy ji přijaly před sedmdesáti lety, 10. prosince 1948.

Pod dokumentem je podepsáno také Československo. To znamená, že závazky, které obsahuje, se týkají také Česka, jednoho ze dvou nástupnických států.

V deklaraci se píše: "Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i vlastní, a vrátit se do své země."

Tohle ustanovení, stejně jako celý migrační pakt, však neupírá státům právo odmítnout migranty. Ukládá jim pouze povinnost, aby umožnili opustit zemi těm, kteří chtějí. (Československo, stejně jako jiné země sovětského bloku, tuto zásadu beztrestně celá desetiletí nedodržovalo.)

Stěhování národů?

Obavy, které nový pakt v mnoha zemích vyvolal, však nejsou neopodstatněné. Tím spíš, že data OSN (tady v PDF) navozují otázku, zda lidstvo nevstupuje do další éry stěhování národů:

- V roce 2017 OSN ve světě evidovala 257,7 milionu migrantů, což představuje 3,4 procenta světové populace.

- Proti roku 2000 se jejich počet zvýšil téměř o 50 procent.

- Nejvíc migrantů se nachází na území USA, kde jich žije na 49,8 milionu. V Evropě drží "prvenství" Německo s 12,2 milionu.

- Ze světadílů je nejvíc migrantů v Asii (80 milionů), v Evropě (78 milionů) a v Severní Americe (58 milionů).

- Největší počet migrantů pochází z asijských zemí (106 milionů) a z evropských zemí (61 milionů, z nich se ale 41 milionů usadilo v jiných evropských zemích).

(Z těchto čísel tvoří uprchlíci před válečnými konflikty, násilím a pronásledováním zhruba 10 procent, tedy 26 milionů.)

Odvolávám, co jsem…

Migrační pakt ilustruje, jak funguje zahraniční politika české vlády. Zatímco v září Hamáček ujišťoval, že "dojednaný text odpovídá tomu, co naše země prosazovala", v polovině listopadu bylo vše jinak.

Andrej Babiš zavelel k obratu a ministerstvo zahraničí (už pod vedeném Tomáše Petříčka) vydalo prohlášení, ve kterém upozorňovalo, že do dokumentu se nedostaly české priority, mimo jiné "jasné rozlišení mezi legálními a nelegálními migranty" nebo "jasné označení nelegální migrace za nežádoucí".

Důkaz, že platí Babišovo tvrzení z loňského listopadu "zahraniční politiku tady dělám já". (K tomu by se patřilo dodat: Jen Rusko a Čínu jsem přepustil Miloši Zemanovi.)